Tisíc vzpomínek. Jaroslava Hofmanová

25.08.2016 14:37

 

Můj táta se nikdy ničeho nebál, měl strach jen ze svých sedmdesátých narozenin. Oba jeho rodiče v sedmdesáti letech zemřeli a on se bál, že bude mít stejný osud, ale my jsme to přecházeli se shovívavým úsměvem.

Tátovy sedmdesátiny se blížily a tak jsme si lámali hlavu, jaký mu přichystáme dárek, čím mu uděláme radost. Začátkem září jsme se vrátili z dovolené na Slovensku, ale krásné letní vzpomínky přehlušila nečekaná zpráva, že táta leží v nemocnici, prý ho hodně bolelo v pravém podžebří a v břiše.

„To bude žlučník," uklidňovala jsem ho v nemocnici, byla jsem si přesvědčená, že se o nic vážného nejedná, jenže pan doktor nám oznámil, že táta má na tlustém střevu rakovinný nádor. Zatajili jsme to před ním, ale on to nejspíš tušil, před operací měl v očích mněl divné světýlko, tak zvláštně se mu leskly.

„Ty jsi zdravotní sestra, řekni mi poctivě, myslíš, že to bude dobrý?" Obrátil se ke mně.

„Určitě to bude dobrý, neboj!" Uklidňovala jsem ho a pomyšlení na smrt mi připadalo na hony vzdálené. Tátovi se ulevilo, vzal mě za ruku a mně v ten moment hlavou prolítlo tisíce vzpomínek. Jak byl táta mladý, jak nás měl rád. Jak se mnou a sestrou chodil na procházky, učil nás plavat i bruslit. Jak nás vedl do tanečních, k oltáři. Jak nám pomáhal s rekonstrukcemi bytů, když jsme se provdaly, jak nám občas strčil nějakou tu korunu, když jsme neměly. Chtělo se mi brečet. Po operaci táta probral, ale byl to jiný člověk, pořád se okolo sebe vyděšeně rozhlížel, trápily ho vidiny. V jednom kuse hypnotizoval dveře a tvrdil, že nemůže z pokoje ven, protože u dveří na něj číhá Indián s kopím. Vyvraceli jsme mu to, ale nedal se zviklat.

„Čeká na mě," tvrdil. „Já ho vidím." Zemřel o pár dní později, 19. 9. 2010. Zvláštní, vždycky povídal, že devítka je jeho šťastné číslo, devátého se narodil. Svých sedmdesátin se tak opravdu nedočkal.

Jenže to není všechno. Tátovým největším koníčkem bylo od dětství fotografování, měl kompletně vybavenou temnou komoru, sám si fotky vyvolával a já jsem mu vždycky pomáhala, hrozně mě to bavilo. V den výročí jeho úmrtí jsem šla čirou náhodou z práce přes město, když mě do oka uhodila cedule, Fotografická výstava.

Neodolala jsem a vešla. V ten moment, jako by na mě dýchla minulost. Staré fotografie, negativy, fotoaparáty. Připomnělo mi to doby, kdy jsem s tátou v jeho temné komoře vyvolávala naše snímky. Vývojka i ustalovač mi zavoněly přímo pod nosem. Večer jsem sundala ze skříně tátův starý Zenit, který po letech uklízení jako jediný z jeho fotografických věcí zůstal. Made in SSSR. Jak si ho tak nostalgicky prohlížím, úplně jasně vidím, jak nás táta fotí. Najednou koukám, že ve fotoaparátu je založený, vyfocený kinofilm. Dalo mi docela práci ho vyndat, už jsem zapomněla, jak se to dělalo. Nakonec se to povedlo. Co na tom filmu asi je? Co bylo to poslední, co táta fotil? Musím přiznat, že jsem z toho měla divný pocity a opět mi hlavou vířilo tisíce vzpomínek. Copak na tom starým filmu asi uvidím, až ho nechám vyvolat? Táta od dětství rád a dost dobře fotografoval, já si ho bez foťáku snad ani neumím představit. Vozil ho všude s sebou.

„Nevíš, kdy se ti bude hodit," říkal s povytaženým obočím. „Jednou ho necháš doma a jako na potvoru uvidíš tolik věcí, které bys chtěla vyfotit."

Někdy v osmdesátých letech měl táta vážnou dopravní nehodu, kterou zavinil protijedoucí řidič, smetl tátu, když jel ráno na Babetě do práce. Táta byl tehdy vážně zraněný, dlouhé měsíce proležel v nemocnici. Když se ze zranění jakžtakž vykřesal, šel do invalidního důchodu a nějak ztratil chuť do života i do fotografování. Vlastně od té doby fotil čím dál tím méně. Naposledy si ho vlastně s tím jeho Zenitem pamatuju, když mě mi narodily starší děti, a to už je hodně dávno.

Řekla bych, že od roku 1989 neměl foťák v ruce a tak mi vrtalo hlavou, co na tom filmu je. Co bude na fotkách, až je nechám vyvolat? Po týdnu čekání jsem se konečně dočkala. Zaplatila jsem v obchodu necelých šedesát korun a dostala známý papírový sáček. Došlo mi to až venku. Jak to, že to stálo tak málo? Teprve teď jsem si uvědomila, jak je sáček lehký. Otevřela jsem ho, uvnitř byl pouze srolovaný kinofilm. Nechápala jsem. Jak to? Copak na tom filmu nic není? Prohlédla jsem film proti světlu, vážně, byl celý takový dozelena, ani malý náznak, že by na něm něco bylo. Jak je to možné? Proč? Ten film byl jasně vyfocený. Přemílala jsem si to celou cestu domů, přehrávala jsem si v hlavě, jak namáhavě jsem ten film z fotoaparátu lovila, hezky venku, na zahradě, kde pražilo sluníčko. Nejspíš jsem ho nechtíc osvětlila a tak cítím ukrutné zklamání. Těšila jsem se na staré fotky, a mám za šedesát korun jen tmavý negativ, který doma nejspíš hodím do koše. Nelituju v žádném případě vyhozené peníze, to vůbec ne. Mrzí mě, že nevím, co táta naposledy fotil, ale něco mi říká, že ten film jsem neosvětlila náhodou. Asi to tak mělo být. Táta nejspíš nechtěl, aby někdo viděl, co na tom filmu je.

Jaroslava Hofmanová

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo v Napsáno životem 7/2016