Bloudící duše. Jaroslava Hofmanová

Příběh bloudící duše se přihodil někdy v roce 1972, kdy moje maminka Marie nastoupila jako nová sestřička do místního domova důchodců.

V první budově dnešního domova pro seniory v Čáslavi býval původně špitál a sirotčinec, později chudobinec s dětskou opatrovnou, jeho kořeny sahají snad až do šestnáctého století. Poslední podobu získal při přestavbě roku 1909 a tomu odpovídala celková zchátralost, dlouhé temné chodby s vysokými stropy nasáklé vlhkostí, široká dřevěná schodiště vrzající při každém kroku, strašidelná ozvěna v ohromných místnostech, to vše působilo poměrně tísnivým dojmem, ponejvíc v nočních hodinách. Před budovou se však rozkládal příjemný parčík, vzadu nádherná kvetoucí zahrada a prostorný dvůr.

K domovu patřila navíc úžasná renesanční zvonice s márnicí i malebný kostelíček svaté Alžběty, zde byli pochováváni především obyvatelé domova. Tehdy zde působily řádové sestry a jedna z nich, sestra Theofila, dostala čerstvou sestru Marii na starost, společně měly i její první noční směnu. Vládla příšerná noc, venku fičel severák, lámal vesele větvě stromů a meluzína se s hlasitým pohvizdováním proháněla všema kouty. Marie a Theofila zkontrolovaly těsně chvilku půlnocí obyvatelé ležící v přízemí a zastavily se na pokoji číslo devět u starého pana Lojzi. Nevypadl vůbec dobře, chroptivě dýchal, šedl ve tváři a špičatěl mu nos.

„Ten má smrt na jazyku,“ pravila Theofila s vědoucí tváří. „Víš, co máš počít, až se jeho srdce zastaví?“ Marie bezděky zakroutila hlavou.

„Až navždy zavře oči, tak první co musíš udělat je, že otevřeš okno, aby duše mohla vylétnout ven. Potom tělo omyješ, oblékneš do slavnostního oděvu, složíš mu ruce na prsa a vložíš do nich snítku zelené myrty, kterou ustřihneš na chodbě v květináči. Nakonec se za nebožtíka pomodlíš. Umíš se vůbec modlit?“ Marie skromně přikývla, byla svojí matkou vedená k víře.

„Umím.“ „Dobře, ale to není všechno, nejhorší teprve přijde. Potom nebožtíka musíme dopravit do márnice ve dvoře. Jsi na to připravená?“ Marie sice přikývla, ale přejel po ní mráz a na srdíčko zaklepal strach. Zvládne to opravdu? Ještě nikdy se nedívala smrti do tváře a představa, že se to dnes stane, jí naplňovala nekonečnou hrůzou. Přimhouřila oči a podívala se skrz okno do černočerné tmy, kde starou kapli kostela ve dvoře, osvětloval pouze bílý měsíční svit.„Ta márnice je támhle?“

„Ano. Zůstaň chvíli u Lojzíka a vezmi ho za ruku, bude se mu lépe odcházet! Já se zatím zajdu do prvního patra a obejdu to nahoře sama.“ Theofila popošla ke dveřím, ale ještě se maně ohlédla. „Venku je pěkná sibérie a tady se hodně často dochází k výpadkům proudu, je tu mizerná elektřina. Připravila jsem ti na sesterně baterku a taky je tam pro případ nouze pár svíček.“ Odešla a Marie zůstala sama s umírajícím. Posadila se k němu na postel, dotkla se jeho prstů. Byly studené jako led. Venku začalo hustě pršet, oblohu rozčísl klikatý blesk a někde blízko uhodilo. Ozvala se rána, zhasla všechna světla. Marie ochromená hrůzou, okamžiku pustila nehybnou ruku a utíkala z pokoje. Tma byla neproniknutelná, Marie měla co dělat, aby trefila na ošetřovnu a našla připravenou baterku. Okamžitě jí rozsvítila, jenže baterka začala blikat a kužel světla, který vydávala, pomalu slábl. O Marii se pokoušela panika, sestra Theofila byla někde v prvním patře a kromě padesáti nemohoucích obyvatel tu jiný zaměstnanec nebyl. Popadla silnou, voskovou svíci a zapálila ji právě ve chvíli, kdy baterka zhasla docela. Chvilku strnule stála, zhluboka dýchala a pozorovala plamen svíce, který se mihotal, když zaslechla z pokoje číslo devět podivný zvuk. Ačkoliv měla nohy sevřené strachy, vydala se po zvuku. Byla to její povinnost. Sotva vešla na pokoj, tušila, kolik uhodilo, došla k Lojzovi, dotkla se jeho tváře a věděla, že odešel na Onen svět. Jakže to říkala sestra Theofila? Umýt, obléknout, zkřížit ruce na prsa a ustřihnout malou snítku myrty, kterou mu vloží do rukou. Položila svíci na stolek, a šla ke skříni, aby připravila čisté věci, jenže skříň se s tichým vrznutím otevřela a pan Lojza se na posteli nečekaně posadil. Marie se neudržela, zděšeně vykřikla, tím přivolala jeptišku Theofilu, která přispěchala do pokoje.

„Co se děje?“ Marie zděšeně ukazovala na sedícího Lojzu, nehýbal se, nemluvil, oči měl vytřeštěné. „Byl mrtvý!“ Vyhrkla rozklepaně. „A když jsem mu chtěla připravit oblečení, tak se posadil,“ zašeptala a stále měla na Lojzu namířený ukazováček. V duchu si svatosvatě slibovala, že hned ráno dá výpověď, že odejde ještě ten samý den. Theofila se matně rozhlédla, potom došla k posteli, nehybného Lojzu položila do postele a zatlačila mu oči.

„Je mrtvý,“ pronesla tiše. „Ale jeho duši bloudí stále po místnosti, tys zapomněla tu nejdůležitější věc, otevřít okno, aby duše mohla ven.“ Přešla pokoj, otevřela okno. Venku slábl déšť, blesky i hrom se vzdalovaly a najednou se rozsvítila i světla pokoji. Obě sestry si oddychly a dokončily svoji práci, tělo do márnice dopravily bez problémů. Do rána se již zvláštního nepřihodilo. Marii tak nějak otrnulo, výpověď ráno nedala, zůstala v domově pracovat dalších patnáct let a za tu dobu vypustila do světa mnoho duší. Nikdy prý však už nezažila tak tísnivou noční službu, jako tehdy, když zemřel pan Lojza.

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo ve Chvilce pro tebe č. 34/2016