Červená svíce. Jaroslava Hofmanová

02.02.2017 09:04

Už pár let se mi zdává podivuhodně barevný sen, v kterém se setkávám s dušemi zemřelých. Prý za to může červená svíčka.

Koupila jsem ji před časem v obchůdku s esoterickým a mystickým zbožím u nás ve městě. Příjemný pán, který mi ji tenkrát prodával, tvrdil, že je ručně vyrobená, dovezená až z Himaláje a vydrží prý i několik let.

Poprvé jsem ji zapálila před třemi lety, asi půl roku po smrti babičky Marie, tatínkovy maminky, která byla zpopelněná a uložená v rodinném hrobě na hřbitově. Já ale nemám hřbitovy ráda, proto tam moc nechodím, vzpomínám raději sama v tichosti doma.

Tehdy v předvečer „dušiček“ jsem zapálila na stolku v obýváku svíčku, uvelebila se v křesle a ponořila do vzpomínek. Bylo už k půlnoci, proto panovalo v bytě skoro tajemné ticho a neproniknutelnou tmu ozařoval jen bílý plamen, nic mě v myšlenkách nerušilo. Vzpomínala jsem na babičku. Zcela jasně jsem si vybavila vrásčitou tvář, hnědé teplé oči, laskavý úsměv a dokonce jsem do detailů viděla i malý byt, v kterém dnes už bydlí někdo jiný. Cítila jsem bezpečně vůni čerstvě upečených řepánků, nebo netynek a do srdce se mi vkrádal smutek. Nikdy se to nevrátí!

Svíčka se nečekaně rozhořela, plamen se zvětšil a začal měnit barvy, od žluté, přes oranžovou, až po zelenou a fialovou, prudce se mihotal ze strany na stranu a já ho fascinovaně sledovala. Protože mě rušil, nedokázala jsem se dál soustředit. „Už bylo vzpomínání dost,“ řekla jsem rázně, svíci zhasla a zalezla pod naducanou peřinu. Znenadání jsem stála v důvěrně známé kuchyni. Babička se točila u plotny, a když jsem vešla, utáhla si uzel na kašmírovém šátku, který nosila i doma, aby prý nechytila do uší průvan od otevřeného okna.

„Tak pojď,“ vyzvala mě pokynutím ruky. „Dneska jsem napekla bramborový placky! Dáš si, viď?“ Otřela si ruce do kytičkové zástěry, na talíř ze zlatou obroučkou mi naservírovala placky a do zdobeného pucláku odměřila meltu s mlékem. Vrhla jsem se na to s chutí a po celém těle se mi rozlil krásný pocit. Když jsem si nacpala břicho, upoutal mě zlatý proužek na talíři, on totiž zářil jako vycházející slunce. A potom jsem si všimla i jiných barev, především na babiččině šátku. Ty barvy zářily a svítily tak, že se mi rozbušilo srdce. Prostě něco nepopsatelného! Když jsem se probudila, cítila jsem se dobře, smutek utekl a já se usmívala. Půl roku na to umřel můj táta, což byla pro mě hodně velká rána, neb odešel náhle, nečekaně a já nebyla na jeho smrt připravená, další dušičky jsem vzpomínala především na něj. Stejně jako před rokem jsem zapálila červenou svíci a myslela na to, jaká s tátou vždycky byla legrace, jak mě brával v zimě bruslit na zamrzlý rybník, pečlivě mi utahoval brusle, nebo jak mě u stejného rybníka v létě učil plavat. Do očí se mi hrnuly slzy. V ten okamžik se stala proměna i se svící, dosud klidný plamínek prudce vyšlehl, začal syčet a zase tu byly ty jeho změny barev. Raději jsem ho sfoukla. Jakmile jsem o něco později usnula, stál táta vedle mě.

„Tak co, jdeme se koupat, nebo bruslit?“ Zeptal se škádlivě. „Já bych šla k babičce,“ odpověděla jsem a udělala na něj psí oči, to vždycky platilo. Lišácky zamrkal, vzal mě za ruku a v momentě jsme stáli u babičky v kuchyni. „No to je dost,“ vítala nás bodře. „Bála jsem se, že dnes už ani nepřijdete. Uvařila jsem koprovku z nových brambor, se ztraceným vejcem, dáte si, ne?“ Hupsli jsme natěšeně k prostřenému stolu a babička okolo nás poletovala jako mladice. Všechno bylo najednou neskutečně voňavé, ale zase především barevné, vajíčko mělo ohnivý žloutek, kopr svítivě jasně zeleně a svěží květy na babiččině zástěře jako by právě rozkvétaly, tolik odstínů zářivých barev jsem nikdy neviděla. Úžasná atmosféra, neuvěřitelně silný zážitek, musela jsem na něj pořád myslet a v práci jsem o něj podělila s kamarádkou. Vylíčila jsem ten můj podivný rituál s exotickou svíci a kamarádka pravila.

 

„Ale to přeci není nic divného, červená svíčka má magickou moc, dovede přivolávat duše zemřelých. Asi jsi na ně hodně intenzivně myslela a díky té svíci jsi je sama pozvala do snu.“ Moc se mi to nezdálo, ale když letos o velikonocích zemřel můj strýc Míla, tatínkův bratr, přesvědčila jsem se, že na tom něco je. V předvečer jeho narozenin jsem zapálila svíci, vzpomínala na na něj, ale také na tátu a babičku. A v noci jsem se pak s nimi setkala, objala  a prožila další barevný sen.

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo ve Chvilce pro tebe 3/2017