Co patří k tobě, to tě neopustí…

16.11.2015 13:28

 

 

MOŽNÁ MÁŠ TAKY VĚC, KTERÁ SE K TOBĚ STÁLE VRACÍ…

Já mám třeba hezké, zlaté náušnice, které mi kdysi darovala moje milovaná babička Anna. „Jsou po mojí mamince,“ říkala vyschlým hlasem, když mi je podávala. „A ta je dostala od svojí babičky, takže jsou dost staré, předávají se v naší rodině vždycky nejstarší vnučce.“

Sevřela jsem kousky zlata bázlivě v dlani. „Ale co když je ztratím?“ Napadlo mě, ale babička se jen záhadně usmála. Oči jí zaplanuly podivným ohýnkem a na dobrácké tváři se objevil bezpočet hlubokých vrásek. „Nic se neboj, když je ztratíš, zase se k tobě vrátí…“  „Vrátí?“ Brala jsem to jako vtip. „Jak se můžou náušnice samy od sebe vrátit?“

Měla jsem je sice ráda, ale nenosila jsem je, připadaly mi dost staromódní, takže ležely v mojí šperkovnici dlouhé roky, přišla jsem jim na chuť až s úderem čtyřicítky.

A hned tehdy, když jsem s nimi ozdobila ušní lalůčky poprvé, jsem jednu z nich ztratila. Netušila jsem absolutně kdy a kde, ale když jsem to zjistila, prohledala jsem doma i v práci snad úplně všechno. Marně.

Stalo se to těsně před dovolenou, na kterou jsem odjížděla s nejasnou myšlenkou, že až se vrátím, asi tu druhou náušnici prodám. Co taky s ní?

Zpátky jsem přijela za dva týdny a o pár dní později jsem se dala do uklízení chodníčku před domem, který byl zarostlý trávou a pokrytý spadaným listím. A jak tak uklízím, najednou se ve škvíře popraskaného starého asfaltu něco zablýsklo…Sehnu se a koukám, moje ztracená náušnice! Nevěřila jsem vlastním očím….

Tehdy jsem si babiččina slova ještě nevzpomněla, jenže asi před dvěma týdny jsem náušnici ztratila znovu, tentokrát na zahradě při rytí záhonku. „Tu už nenajdu,“ říkala jsem si rozmrzele, pozorujíc další den ledové škraloupy a kropenaté listy na zahrádce. „Určitě leží někde pod zemí…“

A dnes jsem ji nečekaně objevila. Topila se v zeleni petržele, kterou jsem šla natrhat do polévky. Jak se tam dostala? Netuším, ale v okamžik, kdy jsem ji spatřila, se mého ucha dotkl babiččin hlas. „Nic se neboj, zase se k tobě vrátí…“

A já pochopila, proč to tehdy říkala. Protože co patří k tobě, to tě neopustí…