Deštivý nápad

25.08.2016 07:23

Dlouholeté kamarádství může rozbít cokoliv, třeba deštník. Nevěříte? Je to tak…

Hana došla lehkým krokem ke kruhovému objezdu, když se z uplakaného nebe opět spustil drobný déšť.

„Zase prší,“ pomyslela si stísněně. „Kdybych měla řidičák, bylo by všechno mnohem jednodušší, mohla bych do práce jezdit autem.“ Zašátrala rukou v červené kabelce, ale starý skládací deštník nenašla. „Ksakru, zapomněla jsem ho doma! A do práce to mám ještě takovou dálku, budu vypadat jako vodník…“ Bezradně se rozhlédla.

Stála blízko domu, kde bydlela její nejlepší kamarádka Tereza. Odjela minulý týden s přítelem na dovolenou a nechala Hance náhradní klíče od bytu s prosbou, aby jí občas zalila květiny. Třeba má Tereza někde doma deštník…

Ten nápad se jí docela zalíbil, několika rychlými kroky zaběhla do domu. Měla štěstí, deštník se na ni smál hned u dveří. Popadla ho a pádila do práce.

Když deštník venku rozkládala, všimla si, že voní novotou a je velmi krásný, zcela zánovní, nepoužitý. Snad se Tereza nebude zlobit, že si ho půjčila bez dovolení.

Odpoledne se cestou domů se stavila v kavárně na jedno skořicové laté, jak mívala ve zvyku. Když později za sebou zavírala dveře svého bytu, vzpomněla si, že nechala deštník na věšáku v kavárně. Vrátila se sice hned zpět, jenže deštník byl pryč…

Mrzelo ji to, ale dlouho si s tím hlavu nelámala. Přeci jen, byl to deštník…

Tereza se vrátila z dovolené v Řecku  a vypravila se k Haně se vypravila na návštěvu o den později. Přinesla jí malý dáreček a poutavě vyprávěla o ostrovu Kos. Když shlédly v počítači slunečné fotografie, vzpomněla si Hanka na deštník.

„Byla jsem ve čtvrtek u tebe v bytě a půjčila jsem si tam deštník, protože pršelo,“ nadhodila. „Já jsem totiž ten svůj zapomněla doma.“

V Tereziných bledých očích, se objevil nečekaně ledový škraloup. „Ty sis půjčila můj deštník? Proč jsi mi to nenapsala?  Když jsem ten deštník doma nenašla, myslela jsem, že jsem ho někde zapomněla před dovolenou.  Víš, že byl úplně novej? Všude jsem ho sháněla. Volala jsem k doktorovi, do pojišťovny, do cestovky, do směnárny! Víš, kolik peněz jsem provolala?“

Hana se ošila, oči jí neklidně zamžikaly…

„Promiň, Terezo. Já ho zapomněla v kavárně a když jsem se pro něj vrátila, už tam nebyl. Takže ho nemám.“

Tereza střelila po Haně ještě jeden nakvašený pohled. „To mi vůbec neříkej, víš kolik stál?" Zapištěla vysokým hlasem.

„Já ti ho zaplatím,“ konstatovala Hana chraplavě a Tereza se samolibě ušklíbla. „S tím samozřejmě počítám. Deštník stál patnáct set a protelefonovala jsem tři stovky. Dáš mi dohromady osmnácet..."

Chvíli panovalo takové ticho, že by byla slyšet i dešťová kapka, která dopadla venku na zem. Potom Hana sáhla do peněženky, podala Tereze peníze a desetileté přátelství bylo pochované…

Jaroslava Hofmanová