Hostinec u Červeného jelena

05.07.2016 08:21

Hostinec u Červeného jelena byla vznešená, jednopatrová budova s hrdým, parohatým zvířetem ve štítu. Nacházela se v horní části krásného náměstí v Čáslavi, a jelikož právě tudy vedla důležitá trasa na cestě z Prahy do Vídně, neměli zde o hosty nikterak nouzi.

Jediná dcera majitelů Luisa Jeřábková, byla vymodleným dítětem, rodiče disponovali slušnými penězi, dceru chovali jako v bavlnce a děvčátko mělo všechno, nač si vzpomnělo. Byly jí dopřány nejlepší studie a sotva dosáhla plnoletosti, byl jí představen o šestnáct let starší zdravotní plukovník, doktor Václav Bryscejn, za kterého se provdala. Manžel ji nesmírně miloval, hýčkal a rozmazloval, opatřil jí služebnou, takže dělat nic nemusela, doma u kulatého stolečku vyšívala sněhobílé ubrusy, malovala obrazy a především doprovázela svého Václava na cestách. Zcestovali celé Čechy, milovali především naše západní kouty, kde se nacházely světoznámé lázně, ubytovávali se v nejdražších hotelích a Luisa aniž to tušila, získala nemalé zkušenosti v pohostinství, které v budoucnosti měla zúročit. Jak šel čas, pomalu zasouvala na dno almary miniaturní výbavičku, kterou sama vyšívala, protože na dítě nebyl čas. Žila rychle, dopřávala si krásných věcí, užívala života, společnosti a Luisiny rodiče se nedočkali vytouženého dědice hostince u Červeného jelena.

Když Luisa po čase ovdověla, pokoušela se zahnat smutek tím, že začala pomáhat v hostinci. Práce se jí začala nečekaně líbit, vrhla se do ní s ohromnou vervou, což bylo obdivuhodné, všechno zvelebovala, vylepšovala, zaváděla novoty a hostinci se dařilo den ode dne lépe. Po smrti svých rodičů se stala nejen majitelkou hostince, ale především velmi žádanou ženou. Pohledná, bohatá, bezdětná vdova, lákala stále nové a nové hosty, kteří se tu pokoušeli o štěstí. Leč marně. Luisa rozdávala zářivé úsměvy na všechny strany, hladila černýma očima, ale nikoho si k tělu nepřipustila. Přišla druhá světová válka, v hostinci se ubytovalo nepřátelské vojsko a v roce 1948 byl znárodněn. Do bytu po Luisiných rodičích národní výbor nastěhoval nájemníky, mezi jinými také mladé manželé Milušku a Miloše, kteří se vzali před několika měsíci. Luise zůstal ve vlastním domě pouze menší byt v levé polovině domu. Oba manželé byli velice slušní, stárnoucí Luisa s nimi vyházela poměrně dobře a časem zaměstnané Milušce začala vypomáhat v domácnosti. Vařila, žehlila, poklízela. Když se její zdravotní stav zhoršil a nemoc ji upoutala na lůžko, začala o ni pečovat Miluška, která brala jako svoji povinnost o Luisu se starat a tím jí vlastně oplácela všechno, co pro ni ona sama kdysi udělala. Luisa jí byla neskonale vděčná. 

„Sepsala jsem poslední pořízení,“ říkala jí často ke konci. „Až zavřu navždy oči, bude všechno, co mám vaše, doufám, že i tenhle dům. Mám totiž jedno velké přání, že tady jednou zase bude hotel u Červeného jelena, vy to třeba jednou zařídíte.“ Luisa zemřela roku 1975, ale žádná závěť se neobjevila a majetek propadl státu. Miluška si schovala na památku z bytu po Luise jen pár věcí, album starých fotografií, pohledů z cest a několik knih v kožené vazbě. S manželem se dožili úžasného věku, ona dva a osmdesát let a on o tři roky více. Po jejich smrti v letošním roce vyklízela byt neteř z Milošovy strany a po neuvěřitelných čtyřiceti letech nalezla Luisinu poslední vůli zastrčenou za obalem staré knihy. Dům byl v té době už dávno prodaný a majitel, který ho po sametové revoluci od města koupil, neměl o Luisině přání ani závěti pražádného tušení, zde otevřel drogerii a kožené oděvy. Luisina poslední vůle tak skončila v plamenech krbu. Ale kdoví, možná se Luisino přání přeci jen jednoho krásného dne splní, možná se stane zázrak a hotel u Červeného jelena opět ožije…

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo ve Chvilce pro tebe č. 25/2016