Hrst plná pětníků

23.10.2016 13:20

Moje zlatá babička Anna Pychynská pracovala od roku 1957 jako průvodčí autobusu ve Státní automobilové dopravě Karlovy vary. V sedmdesátých letech statečně pendlovala na pravidelné lince Cheb – Františkovy lázně a zpět. Když jsem k ní jako malá holka v létě jezdívala na prázdniny, brávala mě do práce vždycky s sebou. Jízdu autobusem s babičkou jsem milovala.

Vždycky jsme nastoupily do starého bílo modrého „Erťáku“, babička mě usadila vepředu k okýnku hned za řidiče, který mi nosil zelené lízátko za dvacet pět haléřů. Rozbalila jsem ho, strčila do pusy a sledovala jsem potichu babičku průvodčí. S velkým zájmem jsem na každé zastávce upřeně pozorovala, jak babička stojí u dveří a vytahuje z hnědé kožené brašny, co jí ležela na břiše, světle hnědé jízdenky z tvrdého papíru, prodává je cestujícím a procvakává kleštičkami. Když byla dopravní špička, autobus za sebou táhl menší vagonek, do kterého přistupovali cestující a babička musela na každé zastávce přebíhat z jednoho vozu do druhého, aby jízdenku dostal každý. Bývala dost unavená, ale nikdy nebyla nerudná. Naopak. Rozdávala milé úsměvy na všechny strany a já byla děsně pyšná, že tahle milá paní průvodčí je moje babička…

Každý večer jsem pak babičce pomáhala počítat tržbu. Balila jsem mince podle hodnoty do papírových ruliček a díky tomu, že existovaly pětníky, desetníky, dvacetníky, pětadvacetník, padesátníky, koruny, dvoukoruny a tříkoruny, jsem se u toho řádně zapotila. Odměna, na kterou jsem se celý večer těšila, přišla na konec, babička mi půjčila kleštičky a já jsem s nimi procvakávala staré jízdenky. Bylo to úžasné. Jednou o prázdninách nastoupilo na zastávce v „Zahradách“ do autobusu pár pubertálních mladíků, jeden z nich si koupil jízdenku až na konečnou a babičce ji zaplatil v pětnících. Byl to takový drobný pohledný blondýnek, rovné vlasy mu sahaly skoro na lopatky a oči jako dvě borůvky. Svým klukovským úsměvem musel každého odzbrojit. Babička si nejdřív nevěřícně prohlídla pětníky a potom mladíka. Nedala na sobě znát, že se jí to moc nelíbí, protože počítání tak malých mincí ji hodně zdržuje. Mile se usmála jako vždy a kleštičkami jízdenku proštípla. Jenže druhého dne ve stejném čase se mladík s partou kamarádů objevil znovu a všechno se opakovalo. Opět si koupil jízdenku na konečnou, a když rozevřel dlaň, zazářila mu v ní kupa pětníků. Babička zkoprněla a kluci ji s napětím pozorovali. Ani tentokrát na sobě babička nedala nic znát, přestože kluci jezdili vždy v dopravní špičce, kdy se domů do Františkových lázní vraceli zaměstnanci z chebské fabriky Eska, v autobuse bylo narváno a babička měla napilno. Počítání pětníků jí radost nedělalo. Vždyť lidi si málem „seděli na hlavách“ a babička měla co dělat, aby je všechny s jízdenkami oběhla. 

„Proč to ten kluk dělá?“ Mudrovala večer, když jsme ty kovové mince počítaly a balily. „To někomu vybral pokladničku, nebo co? Jestli s tím přijde zase zítra, tak už mu doopravdy něco řeknu pěkně od plic!“ slibovala. Jenže neřekla, ona se zkrátka neuměla na nikoho zlobit. Další den kluci zase nastoupili a ten modrooký zase babičce zaplatil hromadou pětníků. Čekala jsem, kdy se babička začne zlobit, ale ona nic. Jen zakroutila hlavou a pak řekla nahlas: „No jo, to jsou taky peníze.“ Zvláštní, takhle to šlo celý týden, babička doma hubovala, ale nahlas v autobusu neřekla nic. Pak mladík přestal na pár dní jezdit a najednou se znova objevil. Koupil si jízdenku na konečnou a zaplatil ji dvoukorunou. 

„Copak, pětníky došly?“ Otázala se zvědavě babička. Mladík se pousmál, ale pak zavrtěl čtverácky hlavou. Sáhl do zelené tašky zvaná „somračka“, co měl přes rameno, vylovil z ní láhev východoněmeckého červeného šampusu a podal ji babičce. 

„Tohle je pro vás paní průvodčí!“ Překvapeně vzala láhev šampusu do ruky. „Jak jsem si to zasloužila?“ Divila se. Vesele na ni zamrkal. „Tím, že jste taková dobrá duše. Víte, já jsem se s kamarády vsadil o karton šampusu, že vám budu platit celý týden jízdenku v pětnících a vy se na mě nebudete zlobit. No a vyhrál jsem, nezlobila jste se. Takže tohle šampaňský vám právem náleží.“ 

Babička se nezmohla na slovo. Jen poděkovala a mladík hlasitě dodal. „Vy jste totiž ta nejhodnější průvodčí, kterou znám…“ Babičku pochvala zahřála u srdíčka, na tuhle příhodu hrozně ráda a často vzpomínala a nikdy nezapomněla dodat. „Vidíš, prý jsem byla ta nejhodnější průvodčí v autobuse a přitom jsem se musela hodně ovládat, abych toho kluka neroztrhla!“

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo ve Chvilce pro tebe 42/2016