Korzet a život s ním 1.

11.10.2015 10:07

Naše dcera Simona bývala jako malá
holčička dost nemocná, šla z jedné virózy do druhé a školky si tak mnoho
neužila. S nástupem do základní školy začaly její nemoci pomalu mizet a od
jedenácti let se jí vyhnuly snad úplně všechny. Díky tomu nepotřebovala jako
zázrakem bezmála dva roky lékařské ošetření. Absolvovala naposledy pravidelnou
"jedenáctiletou" prohlídku a na další přišla ve třinácti letech. "Tohle se mi
nelíbí," pronesla váhavě dětská doktorka, když jí prohlížela záda. "Simona nám
za ty dva roky nějak rychle vyrostla a má skoliózu páteře, budu ji muset poslat
k odbornému lékaři." Nijak mě to nevyděsilo, protože i starší syn měl jako
dítě tuhle chorobu a díky pravidelnému cvičení se mu to brzy srovnalo. Šla jsem
s dcerou na rehabilitaci do nemocnice bez obav. Ale tahle paní doktorka,
to neviděla tak růžově, jako já. "Tohle milá paní už cvičení asi nespraví, budu
vás muset poslat do rehabilitačního ústavu, kde je na tuhle nemoc
specializované pracoviště," oznámila mi suše, když dceru vyšetřila a prohlédla
rentgenový snímek, který nechala zhotovit. "Napíšu vám doporučení a vy se co
nejdříve objednejte." Čekací lhůta do rehabilitačního ústavu byla pár týdnů a my
jsme se tam s manželem a s dcerou ocitli někdy začátkem března. Velmi milý
a sympatický primář dceru pečlivě vyšetřil, ale také potřásl rozhodně šedivou
hlavou. "Je mi to líto," řekl. "Ale tohle je už bohužel na korzet. Levá lopatka
je vychýlená o osmnáct stupňů a zakřivení páteře má odchylku od normálů třicet
stupňů, to už cvičení žádné nezachrání. Náš technik vám udělá pro dceru korzet
na míru a ona ho potom bude muset nosit, podle toho, jak určím a to minimálně
pět let..." To mě trochu rozhodilo, protože dcera je poměrně energická a
spoutanou v korzetu jsem si ji neuměla představit. Ale co se dalo dělat?
Nic, jen smířit se a doufat, že to snad to nebude tak strašné. Technik vzal
dceři míru, další dva jí na holé tělo utvořili sádrový odlitek, podle kterého vyrobili
odlitek umělohmotný, a dcera dokonce dostala možnost vybrat si, jaký bude mít
potisk. Výběr byl poměrně bohatý, od grafitů, přes srdíčka až po motýly. Simča
si vybrala to poslední a tak odjížděla z ústavu s korzetem, na nichž
létali světle fialoví motýlci. Tři týdny měla na zvykání, což znamenalo, že ho
nasazovala jen na pár hodin. Bála jsem se, jak si zvykne, ale během tří neděl
to zvládla. První dva měsíce ho musela nosit třiadvacet hodin denně, směla ho
sundávat pouze na hygienu a pravidelné cvičení (třikrát denně patnáct minut.) Nebyla
to vážně žádná legrace. Korzet jí po jídle tlačil do bříška, nemotorně se
pohybovala, nevěděla, jak se obléknout, protože s korzetem se změnilo i
číslo velikosti oblečení. Po korzet se doporučuje nosit především bavlněné bezešvé
tílko nebo tričko, aby dobře sálo pot, netlačily švy a tak jsme přímo
v léčebně zakoupili pár bílých bezešvých triček, jednou cca za dvě stě
padesát korun. Simča je dost energická a temperamentní, pod plastovým krunýřem
se dost potila a tak i přes bavlněná trička dostala vyrážku, kterou se nám
naštěstí podařilo vcelku rychle a úspěšně zlikvidovat. Ve škole získala úlevu
od tělesné výchovy. Zpočátku jí to mrzelo, ale zvykla si, korzet nosila skutečně
poctivě. Po dvou měsících pravidelné nošení i cvičení dostala ale angínu,
s ní antibiotika a tak korzet na doporučení lékaře odložila. Týden
proležela bez něj, a když si ho po ukončení nemoci vzala na sebe, tvrdila, že
ji tlačí. Zatelefonovala jsem tedy do léčebny a měla jsem štěstí, že na druhý
den se tam omluvil jeden pacient, tak Simču vzali na prohlídku místo něj. Narychlo
jsme opět jeli do rehabilitačního ústavu a třásli se strachy, že se choroba po dobu
nemoci, kdy korzet Simča neměla, ještě zhoršila. Jaké bylo naše překvapení,
když se pan primář při vyšetření začal usmívat! "A máme tady první vlaštovičku,"
povídá vesele. "Za dva měsíce krásné zlepšení! Je vidět, že nosí korzet poctivě
a za to jí ubereme dvě hodiny, teď už ho bude nosit jen jedenadvacet hodin
denně." Nevěřili jsme vlastním uším, ale rozlil se nám po těle, moc hezký
pocit. Co je to pro zdravého člověka dvě hodiny? Možná nic zvláštního, ale pro
nás to bylo skutečně velké povzbuzení. Simče ještě ten den technik upravil, aby
jí netlačil a my se vrátili domů celí nadšení. Simča dál nosila korzet "jen" jednadvacet
hodin denně, cvičila a také docházela na rehabilitace do místní nemocnice. Při
další kontrole v červnu, nám pan primář ubral další tři hodiny, takže
Simča nosí korzet už pouze osmnáct hodin denně, což je pro nás ohromný úspěch!
O prázdninách má nastoupit do rehabilitačního ústavu na třítýdenní léčení a my
věříme, že se tam ta její páteř zase trochu narovná. Pokud to takhle půjde dál,
bude ho moci nosit brzy jen v noci a to bude pro nás velké zadostiučinění.

Vyšlo v Překvapení 2015