Madona ochránkyně. Jaroslava Hofmanová

27.12.2016 12:32

„Starodávný medailonek, který visel na zlatém řetízku okolo mého krku od patnácti let, mi darovala babička k narozeninám a tvrdila, že mě bude ochraňovat.“

Porcelánová Madona s děťátkem v náručí byla zasazená v osmnáctikarátovém červeném zlatě a já ji nosila jako talisman pro štěstí pokaždé, když jsem dělala nějaké důležité kroky ve svém životě. Poprvé jsem si ji slavnostně zavěsila na krk, když jsem kráčela za hluboké totality k přijímacím zkouškám na výběrovou střední školu v Praze, před vstupem do třídy jsem se Madonky s děťátkem lehce dotkla rty v naději, že mi pomůže s matikou. Pomohla, matiku a vlastně celé zkoušky jsem úspěšně složila. Jenže brzy mi přišel dopis, že mě na školu nevezmou z důvodu velkého počtu uchazečů, tahle škola totiž byla v Čechách jediná svého druhu, a tudíž na ni byl docela nápor. Já jsem ale stále doufala, že se stane nějaký zázrak a já se na ni dostanu. Maminka s mojí soudružkou učitelkou v dalších dnech sepsaly odvolání a já ho měla poslat do Prahy. Předtím, nežli jsem psaní zanesla na poštu, jsem Madonku jemně pohladila a zázrak byl na světě! Během dvou týdnů přišla vytoužená zpráva, že jsem ke studiu přijata! To bylo slávy! Jásali jsme s maminkou i s tátou jako malé děti. Od té chvíle jsem začala věřit, že mi medailonek s Madonou nosí štěstí a ochraňuje mě, přesně jak říkala babička. Fungoval při písemkách, při ústních zkouškách, při maturitě a potom i při mém velkém svatebním dnu těsně po dvacátých narozeninách. Už jsem medailon ani nesundávala, nosila jsem ho nepřetržitě, jenže pak se nám narodil synek Honzík. Když byl asi půl roční miminko, vždycky jsem si s ním hrála tak, že jsem se nad něj naklonila, lechtala ho medailonkem po vláskách, krčku, i bříšku a on vesele a radostně výskal. Jednou natáhl nečekaně ručičku, trhnul a řetízek byl na dvě půlky. Neměla jsem tehdy peněz nazbyt, protože mateřská dovolená se platila jen šest měsíců a pokud si ji žena prodloužila, nedostávala žádnou podporu od státu, tudíž jsme žili jen z manželova platu soustružníka a ten nebyl nijak závratný. Nechat si opravit zlatý řetízek byl pro mě zbytečný výdaj, proto jsem řetízek i medailon zastrčila do malé krabičky ve skříni. Od té doby jako by mě pronásledovala smůla. Honzík šel z nemoci do nemoci, pořád plakal, celé noci jsme se v malé garsonce nevyspali a s manželem se začali hádat. Že by to bylo tím medailonkem? Že by se Madoně ve skříni nelíbilo? Řekla jsem si tedy, že nechám zlatý řetízek opravit, peníze jsem si vypůjčila od tchýně, a když byl řetízek zpátky na mé krku, všechno se začalo obracet k lepšímu. Manželův strýček z Ameriky nám poslal nějaké peníze, my jsme si sehnali větší byt a já jsem dostala pro Honzíka školku a chystala se do zpátky práce. Všechno bylo hned veselejší. Jenže při povinné vstupní prohlídce na gynekologii se zjistilo, že jsem znovu těhotná a do zaměstnání mě nevzali. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat? Zůstala jsem doma a o půl roku později se narodil druhý synek. Toho léta přijela do našeho města pouť. Na náměstí se objevily barevné kolotoče, létající labutě, žlutě natřené houpačky, maringotek a lákavých stánků. O víkendu jsem se tam s Honzíkem za ruku a Danečkem v kočárku vypravila na procházku. Peníze jsem neměla, tak jsme se šli jenom tak kouknout. U stánku s cukrovinkami postával silnější prodavač v bílé košili, který se zakotvil smolně černýma očima na mém krku.

„Mladá paní, prodejte mi ten medailonek,“ vyhrknul spěšně a ihned otevřel koženou „šrajtofli“ plnou zelených stovek. „Já vám ho slušně zaplatím!“ Nejdřív jsem automaticky zakroutila hlavou, ale vzápětí se mi to rozleželo v hlavě. Pořád jsem měla hluboko do kapsy, tak mě napadlo, že kdybych ten medailon prodala, mohla bych Honzíka vzít třeba na kolotoč nebo na houpačky, byly mu skoro čtyři roky a na všechno civěl s vyvalenýma očičkama. Stánkař viděl moje zaváhání a začal do mě hučet.

„Dám vám za něj tisíc korun, co vy na to? To je kulantní nabídka, ne?“ Hned začal stovky odpočítávat a já měla oči navrch hlavy. Tisíc korun byla pro mě celá jedna výplata! Po chvíli rozpaků jsem se rozhodla, že medailonek prodám. Sundala jsem ho z krku, podala mu ho, on mi dal deset stovek a medailonek si hned zavěsil na svůj řetízek kolem tučného krku. Když jsem bankovky strkala do peněženky, srdíčko se mi tetelilo radostí, jenže Honzík nečekaně spustil hrozný řev.

„Maminko, prosím tě ne! Neprodávej tu Madonku, to se nesmí!“ Trochu ve mě hrklo, ale snažila jsem se Honzíka utěšit, vysvětlovala jsem mu, že potřebujeme penízky a že ho vezmu na houpačky, ale on stál jako beran, slzy od něj stříkaly jako od vodotrysku a odmítal se hnout.

„Nechci na houpačky,“ skučel. „Chci zpátky Madonku!“ Nějak mě zabolelo u srdce a nečekaně mě přepadl divný pocit úzkosti. Možná jsem to opravdu neměla dělat, neměla jsem Madonu prodávat, vždyť mě léta chránila. Peníze nejsou všechno! Obrátila jsem se zpátky na stánkaře.

„Nezlobte se prosím vás, ale mohl byste mi tu Madonku vrátit? Neměla jsem ji prodávat.“ Vytáhla jsem z peněženky peníze, co mi dal, ale on mi zamával před nosem odmítavě rukou.

„Kdepak, paninko, uzavřeli jsme přece obchod. Nechte si peníze a já si nechám Madonku.“ Honzík začala řvát ještě víc, lidi se zastavovali a koukali, co se děje, ale stánkař trval na svém, odmítal mi medailonek vrátit. S rostoucím se zoufalstvím jsem se ho snažila uprosit, ale marně. Honzík ječel dál a jeho křik posléze přilákal dalšího stánkaře, hodně prošedivělého, hubeného staříka.

„Co se děje?“ zeptal se zvědavě svého kolegy. Ten na mě ukázal prstem.

„Tady paní mi prodala medailonek a teď ho chce zase zpátky. Povídám jí, že ne, že kšeft je kšeft, ale ona to nechce pochopit a ten kluk řve jako blázen.“ Stařík si promnul dlouhými prsty úzký knírek pod nosem.

„Vrať jí ho Vlado,“ řekl najednou. „Toto by ti štěstí nepřineslo a možná by se smůla přilepila i na nás všechny!“ Nařídil s podmračenou tváří. Mladší stánkař se neodvážil protestovat, beze slova rozepnul řetízek, sundal madonku a s nakvašeným výrazem mi ji podal. Vrátila jsem mu tisícovku. Honzík se v ten moment utišil a mě se svalil kámen ze srdce, najednou jsem cítila zvláštní klid a mír. A tenhle pocit ve mně přetrvává dlouhé roky. Vlastně už dnes ani nedovedu pochopit, že jsem mohla jen pomyslet na to, že bych starou rodinnou památku mohla prodat. Nebýt malého Honzíka, kdoví, jak by to celé dopadlo. Takhle je Madonka s námi a dál chrání celou naši rodinu.

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo ve Chvilce pro tebe 44/2016

Vyšlo ve Chvilce pro tebe  44/2016