Nevstávej, nebo zemřeš. Jaroslava Hofmanová

19.03.2017 09:08

 

„Moji rodiče prožili úctyhodných šedesát let společného života,“ vyprávěla mi roztřeseně kamarádka Jana. „Táta mámu bezmezně miloval, nikdy se s ní nehádal a neudělal bez ní snad jediný krok. Krátce po diamantové svatbě onemocněl chorobou, s kterou bojoval statečně, leč marně. Když nastala jeho poslední hodinka, nedokázal odejít bez rozloučení, ležel sice v nemocnici, nicméně máma ho ve chvíli, kdy umíral, spatřila doma v pokoji…“

V naší rodině nejde o nic neobvyklého, i s mojí babičkou se přišel rozloučit děda, nežli navždy zavřel oči. Jenže babička tenkrát udělala osudovou chybu! Když přišel, zrovna seděla u stolu v kuchyni, jakmile ho uviděla, vstala a šla mu vstříc, což dělat neměla. Říká se, že jakmile člověk v takové chvíli vstane, vždycky si ho umírající odvede s sebou na Onen svět. A to přesně babičku potkalo, zemřela za dvě hodiny po dědovi! Maminka mě od té doby neustále varovala.

„Kdyby se to stalo i tobě a umírající se s tebou přišel rozloučit, nezapomeň, že nesmíš vstát, jinak odejdeš na věčnost s ním!“ Měla jsem to na paměti, jenže ono se to lehce řekne, hůř udělá, hlavně když se všechno semele hodně nečekaně, jako v mém případě. Můj manžel Jarda si jednu letní sobotu ráno vyrazil na houby do lesa, odjel na svém starém kole ještě za šera. Připravovala jsem zrovna oběd, když se naléhavě rozkřičel náš domovní zvonek a já za dveřmi spatřila za dveřmi dva policisty.

„Váš manžel měl nehodu,“ oznámili mi. „Našli ho dva houbaři ležet v příkopu u cesty. Zatím nevíme, co se přesně stalo, zda ho někdo srazil autem, či se mu udělalo nevolno.“

„Jak mu je? Žije?“ zeptala jsem se rozrušeně.

„Ano, ale je v bezvědomí v nemocnici!“ Trochu se mi ulevilo, ještě ten den jsem se za Jardou vypravila. Sice mě k němu na chvilku pustili, ale asi o mojí přítomnosti neměl tušení, nereagoval na můj hlas, hlazení ani stisk ruky. Mohla jsem si oči vyplakat, ale bylo to zbytečné. Osaměla jsem v bytě s naším rezavým kokršpanělem Beníkem.

„Však on se páníček vrátí,“ povzbuzovala jsem ho, neb se mi zdál smutný. „Neboj, má tuhý kořínek, je to bojovník, nedá se!“ Manželův stav se hned nezlepšoval, změna přišla po dvou měsících.

„Začíná se probouzet!“ Sdělil mi usměvavý, starší doktor při jedné z dalších návštěv a moje srdce zaplesalo. Konečně! Všechno bude jako dřív! Manžel měl oči dokořán, když jsem vešla do nemocničního pokoje, což mi udělalo nevýslovnou radost, sice nijak výrazně nekomunikoval, ale byl při vědomí a mně se valil ze srdce ohromný kámen.

„Vidíš,“ povídala jsem doma Beníkovi. „Ještě chvíli a máme ho tady.“ Netušila jsem absolutně, jak blízko jsem pravdě! Další den k ránu, kdy jsem ještě ležela v posteli, mě probudilo úpěnlivé zakňučení. Rozřízla jsem pološero zalepenýma očima, snažila zaostřit. Copak se děje? Ben vyskočil z pelíšku, zavrtěl radostně ocasem a pelášil ke dveřím.

„Chováš se jako by se blížil páníček,“ podivila jsem se. V tom se dveře ložnice otevřely a Jarda stál na prahu. Tvář měl bledou, oči mu hořely, ale neříkal nic, jen se na mě upřeně díval. Že by ho už pustili z nemocnice? Těžko, takhle po ránu. Posadila jsem se na posteli, už, už jsem chtěla vstát a jít mu vstříc, když se najednou Ben naježil, zavrčel a zuřivě štěknul. Tolik jsem se lekla, že jsem se nemohla pohnout a Jarda mezitím zmizel. Co to má znamenat? Kde je? Vstala jsem, prolítla kuchyň i chodbu, pak nakrmila Bena a rozběhla se špitálu. Tam mě čekal šok, Jarda prý nad ránem zemřel. Málem mě to porazilo, nebyla jsem schopná vydat ze sebe slovíčko. Ani nevím, jak jsem se dostala domů, myslím, že pro mě přijela dcera, která se mě snažila uklidnit, ačkoliv na tom nebyla ani ona psychicky dobře. A já teprve když jsem seděla doma v křesle a měla v sobě utišující prášek, jsem si vzpomněla na svoji maminku. Vybavila jsem si její tvář a někde v dálce jsem zaslechla i její hlas.

„Až se ti to stane, nesmíš vstát, nebo odejdeš na věčnost s ním!“ Udělalo se mi mdlo. Shýbla jsem se k Benovi, který mi ležel u nohou, a měkce ho pohladila zlaté srsti. Právem si to zasloužil, protože kdyby ráno neštěknul, nezarazil mě, stoprocentně bych vstala a nechala se odvést na Onen svět, jako moje babička.

Jaroslava Hofmanová podle Jany P.

Vyšlo ve Chvilce pro tebe 11/2017