Osud je člověku dán do vínku

25.10.2016 14:54

Na jedné spisovatelské besedě se mě kdosi zeptal, v co věřím. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem to řekla. Já věřím v osud. Myslím, že, co je člověku určené, tomu se lze vyhnout těžko a moje dnešní příhoda je toho důkazem. Přesně před šesti lety jsem se rozkmotřila s kamarádkou, s kterou jsem se přátelila dvacet let a musím říct, že mě to dost mrzelo, občas na naše přátelství vzpomínám a je mi líto, že skončilo. Ráno jsem se chystala do práce, ale protože lilo, rozhodovala jsem se, zda mám jít pěšky, či autobusem, na hřbitov to mám možná tři nebo čtyři kilometry pěšky a řidičským průkazem se chlubit nemůžu (nikdy jsem si ho nepokusila udělat.) Byla jsem na vážkách, při pohledu z okna jsem váhala asi hodinu a dokonce jsem asi padesátkrát svoje rozhodnutí změnila.

Konečný verdikt zněl: „Pojedeš autobusem, protože máš blbý boty a ty klouzají, na spadaným listí by sis ještě zlomila nohu.“ No a tak jsem vyrazila o deset minut dřív, nežli kdybych vyšla pěšky. Po pár krocích jsem potkala kamarádku, o které jsem psala, už roky děláme, že se nevidíme. A ona mě dnes nečekaně pozdravila. Trochu mě to překvapilo, ale zastavila jsem se s ní. Vyměnily jsme si sice jen pár krátkých vět, protože jsem spěchala, každopádně jsme si stačily říct, co nás trápilo (nebo aspoň mě) a vypadá to, že ten náš spor byl úplně bezvýznamný, při troše dobré vůle by se dal smazat.

A já věřím, že tohle je osud, protože kdybych se rozhodla jít pěšky, vyšla bych o deset minut déle a nepotkala bych ji. A to by možná byla škoda. Vždyt život je tak strašně krátký, proč si ho znepříjemňovat?

Jaroslava Hofmanová

 jh