Prateta mého bratrance Josefa se jmenovala Růža a myslela si, že uteče svému osudu. Jenže se hluboce mýlila.

Růža se narodila v malebné vesničce pod Železnými horami a její tatínek byl uhlířem. S rodiči i s kamarády ze vsi tam prožila šťastné dětství. Když dochodila základní školu, nastoupila do služby k sedlákovi Sochorovi, aby svým rodičům trochu ulehčila. Práce zde nebyla jednoduchá, přesto zde Růža vydržela několik let. Život naruby jí změnila úžasná novina, která se rychlostí blesku roznesla po celé vsi.

„Prý odchází starý pan doktor Švejda z Ronova do starobní penze,“ vyprávěla zaníceně sousedka. „Svoji praxi předává novému doktůrkovi a ten hledá pomocnici. Je prý krásný a uznalý! U něj by byla jistě lepší služba, nežli u chamtivého sedláka!“ Růžu zajímavá zpráva zaujala, přemýšlela o ní ve dne i v noci. Pak si řekla, proč to nezkusit? A zašla se k doktorovi poptat osobně. Lékař Jiří Štefan byl mladý a dívenka svěží jako nerozvité, orosené poupátko, se mu docela dobře zamlouvala. Rozkošně se usmívala a kypěla zdravím, voněla čistotou. Když byla přijata, velkým štěstím se jí zatočila hlava, na práci u pana doktora v ordinaci se začala značně těšit. Nastoupila počátkem měsíce, ale už po pár týdnech zjistila, že práce v ordinaci jí nedělá dobře. Chyběl jí čerstvý vzduch, příroda, vadil jí pohled na tekoucí krev, zvedal se jí žaludek z čpějící desinfekce a doktor se jí také mnoho nezdál. Všimla si, že se jí dvoří, ale dělala hluchou a slepou, neb on se jí nelíbil, naopak, byl jí skoro protivný. Práce v ordinaci jí nešla od ruky, víc nežli vyvařovat doktorovy instrumenty se jí líbilo prát bílé doktorovy pláště a zašívat je. I doma ráda šila, přešívala, zašívala, a když se od staré pacientky Haufové dozvěděla, že v městečku hledají šičky svršků do nově otevřené dílny, nelenila, zajela tam a místo si zařídila. Doktor byl velmi smutný, že Růžu ztrácí, nicméně zachoval se profesionálně, popřál jí mnoho štěstí. Tak se Růža ocitla v krejčovské dílně, kde si připadala jako v ráji. Mezi šustivými látkami, barevnými knoflíky a dřevěnými špulkami nití jí bylo nesmírně dobře. Kam se na to hrabala doktorova studená ordinace, která páchla ustavičně dezinfekcí? Tady byla jako doma. Když se jí občas zastesklo, prošla se kolem modré řeky, anebo šumícím lesem, a hned se rozveselila! Jednou v létě se vydala do lesíku na červené, slaďoučké jahůdky a na rozkvetlém palouku potkala houbaře s proutěným košíčkem v ruce. Srdíčko se jí zatřepotalo, sotva se jejich oči setkaly. Muž byl vysoký, štíhlý, měl plné červené tváře, tmavé vlasy, uhrančivé oči a představil se jako František. Byla to láska na první pohled, od této chvíle se ti dva od sebe snad nehnuli, všude chodili výhradně spolu. František by Růže snesl modré z nebe a ona ho za to převelice milovala. Po brzké svatbě se jim narodila rozkošná dcera Zdenička a Růža s ní zůstala doma. Kromě oblíbeného šití se naučila i plést, háčkovat a vyšívat, Zdeničce upletla, uháčkovala i ušila, na co si vzpomněla - svetříky, sukně, dokonce i čepice a ponožky. S milovaným Františkem chodila ráda na různé plesy, podnikové zábavy, nebo jezdila na společné zájezdy od odborů. Když začala Zdenička chodit do školky, vrátila se Růža zpátky do práce, jenže právě v tom samém roce František nečekaně zemřel. Pár dnů si stěžoval, že ho bolí levá ruka, ale k doktorovi nešel.

„To mám od páteře,“ tvrdil s vážnou tváří. „Bolí mě to každou chvilku. Přece s tím nebudu doktora obtěžovat!“ Dalšího dne ho nešťastná Růža nalezla v pruhovaných peřinách bez ducha a žalem si málem rvala světlé vlasy z hlavy. František býval veselá kopa, přátelský a společenský, mezi lidmi velmi oblíbený, takže jeho pohřeb byl slavný, sešlo se zde velké množství lidí a kamarádi hasiči, jejichž sboru byl léta aktivním členem, mu stáli u rakve čestnou stráž se slzami v očích. Růža se jen těžko vzpamatovávala, začala trpět zdravotními problémy. Černalo se jí před očima, bolela ji hlava. Nějakou dobu si myslela, že je zvládne, ale když v práci omdlela a hlavu si rozbila o šicí stroj, vydala k závodnímu lékaři. Když vešla do ordinace, pan doktor vstal od stolu, podal jí statnou ruku a Růža v ten okamžik málem zkameněla, poznala ho okamžitě, i když mu v tváři přibylo pár vrásek a v tmavých vlasech svítily šediny. Pan doktor byl Jiří Štefan, u kterého před pár lety dělala pomocnici!

„Dobrý den“ pozdravil vesele. „Jsem tu nový, pracuji zde bezmála dva měsíce. Copak vás trápí?“ Pak se zarazil, přimhouřil chrpové oči a Růžu si váhavě prohlédl od hlavy až k patě. „Neznáme se náhodou? Nedělala jste pomocnici v mojí ordinaci v Ronově?“ Otázal se zvědavě a Růža s ostychem přikývla, červenajíc se radostí, že ji doktor poznává. Od té chvíle si všimla, že pana doktora dost často potkává, naráželi na sebe každou chvíli, jak v práci, tak ve městě, až ji pan doktor pozval do kina. Růža se původně už znovu nechtěla vázat, vymlouvala se na malou Zdeničku, ale osud to chtěl jinak. Nakonec se do doktora, který se nestihl do té doby oženit, zamilovala a provdala za něho. Manželství bylo hodně šťastné, i když spolu děti neměli, vydrželo úctyhodných padesát let a prateta Růža vždycky říkala:„Kdo by to byl tehdy řekl, že prožiju s Jiřím půl století? Vždyť se mi tenkrát pranic nelíbil!“

Jaroslava Hofmanová