Poklesek prababičky Karoliny

14.04.2016 16:51

 Moje prababička se Karolina narodila v jedné malé, jihočeské vesničce více nežli před sto lety a tam údajně prožila svoje dětství i mládí. V den svých čtyři a dvacátých narozenin se provdala, ale bohužel jí nebylo dopřáno se svým mužem prožít dlouhý život, pradědeček Josef zemřel poměrně brzy na tuberkulózu. Prababička Karolina zůstala sama s dvěma malými dcerkami Linčou a Anči. Nějaký čas strávila u příbuzných, ale později si z dědictví po rodičích koupila domek v pohraničí a tam s dcerkami zakotvila. Starala se sama nejen o dcery a domácnost, ale také o dům, zahradu i malé hospodářství - o několik králíků, o pár slepic a také o kravičku.

Krávu zdědila po prarodičích její starší dcera Linča, ale protože nebyla plnoletá, dostala ji do opatrování moje prababička. Když teta Linča dosáhla plnoletosti a chtěla se vdát, žádala matku, aby jí krávu dala, jenže kdoví, co to Karolinu popadlo, požadavek nekompromisně odmítla.

Rodinná hádka došla tak daleko, že teta dala prababičku (svoji matku) k soudu. Soudní při vyhrála a zděděnou krávu si odvedla. Prababička Karolina však přísahala na bibli, že tuhle potupu prvorozené dceři v životě neodpustí, že už ji nikdy nechce vidět. A taky ji už neviděla. Teta Linča odešla z domova a více o sobě nepodala žádnou zprávu.

Roky letěly, mladší dcera Anči (moje babička) vyrostla, provdala se a přivedla na svět čtyři děti. Ke svojí matce chovala náležitou úctu i lásku, a když zemřela, pochovala ji na místním hřbitově.

Pár měsíců po její smrti se však v domě nečekaně objevil cizí pán v honosném kožichu, který hovořil plynně německy a prababičku Karolinu hledal. Odkud ji zná, prozradit nechtěl, vyprávěl jen, že žije ve Vídni, kde má dobře prosperující kožešnický závod. „Se ženou jsem neměl děti,“ konstatoval. „Dal jsem dohromady pěkné jmění, jenže, nemám dědice…“ Dodal smutně. Babička Anči cizinci rozuměla dobře, ve škole se němčinu učila, ale nějak nechápala, co má její maminka společného s nějakým Vídeňákem? V tom vešel do místnosti babiččin nejmladší syn Karel a cizinci zmrznul na tváři úsměv. „Kdo je to?“ otázal se ohromeně. „Můj syn!“ Odvětila Anča udiveně. „Já ho adoptuju,“ řekl pevně pán. „Víte, jak se u mě bude mít dobře? A navíc všechno zdědí!“ To babičku Anču vyděsilo, hezky rychle pána vypoklonkovala, víc už se ho na nic neptala. „Musí to být nějaký blázen“, kroutila hlavou, když za ním zavírala kovaná vrátka. „Chtěl si adoptovat moje dítě…“ Neznámý pan se však nehodlal lehce vzdát a babičku neúnavně bombardoval dopisy několik měsíců. Nikdy je nečetla, hned je pálila v kamnech, a když přestaly chodit, oddychla si.

Roky letěly čím dál tím rychleji, babička zestárla a děti se jí rozutekly po světě. Doma zůstala jen dcera Marie (moje maminka) a ta si jednoho krásného dne vzala do hlavy, že sepíše rodokmen rodiny. Podařilo se jí shromáždit poměrně dost informací, avšak nepopsaným listem zůstávala zmizelá teta Linča. Nikdo o ní nic nevěděl, zahořklá prababička Karolina o ní nikdy nemluvila a babička Anči si sestru mnoho nepamatovala. Moje maminka tedy napsala dotaz do státního archívu a odpověď, která vcelku brzo přišla, vyrazila dech celé rodině.

Ze starých spisů vyplynulo, že teta Linča se narodila prababičce Karolině ve Vídni pět let před svatbou a pradědečkem Josefem! „Ve Vídni?“ divili jsme se všichni. „To bude asi nějaký omyl, kde by se tam prababička vzala? Vždyť celý život nevytáhla paty z Čech…“

Všechno se vyjasnilo, v pokračování spisu…

Prababička Karolina se v mládí vyučila švadlenou a vydala se na zkušenou do světa, tedy konktrétně do Vídně. Tenkrát byla mladá, pohledná a lehce si ve Vídni sehnala místo. Zaměstnal ji jistý kožešník, do kterého se zamilovala! Karolinu svedl a o devět měsíců později se jí narodila nemanželská dcerka Linča. Bohatý kožešník však byl zasnoubený a Karolinu si odmítl vzít, proto se s malou Linčou vrátila do Čech, tady se provdala za sedláka Josefa a porodila mu dceru Anči. To, že starší dcera je nemanželského původu a to, že prožila pár bouřlivých let ve Vídni, se snažila před rodinou utajit.

 Jenže její milý Vídeňák po letech bezdětného manželství ovdověl a začal prababičku Karolinu hledat a její dceru Linču Bohužel pozdě, prababička byla po smrti a teta Linča se ztratila neznámo kam, najít se ji nikdy nepodařilo. Možná proto chtěl adoptovat babiččina syna Karla, který byl tolik Karolině podobný. No, ani to se nepovedlo…

Jen Karolínin poklesek, který se léta snažila skrývat, tak zcela nečekaně spatřil světlo světa. Ale tak to v životě chodí, existují zkrátka tajemství, která se utajit nepodaří…

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo ve Chvilce pro tebe č. 14/2016