Poslední hovor. Jaroslava Hofmanová

25.08.2016 14:34

Teta Marta byla ženou maminčina bratra Karla. Tvořili spolu manželský pár dvacet let, ale nikdy neměli děti a snad právě proto přilnuli ke mně. Jako holka jsem u nich trávila každé prázdniny. Strýc, který rád vařil, mi podstrojoval, kupoval hračky a teta mě brala všude s sebou. V krásném lázeňském městě, kde bydleli, jsme spolu chodily do kina na cizí filmy, k jezeru  na lodičky, do rybí restaurace na pstruhy. A těch zmrzlinových pohárů, co jsem tam zbaštila! Zkrátka prázdniny prožité u strejdy a tety, pro mě byly jedny z těch nejhezčích. Bohužel strýc podlehl infarktu, když mu bylo čtyřicet devět let a teta zůstala sama. V pětačtyřiceti letech se z ní stala vdova, ale už se nevdala. Rodiče i bratr jí zemřeli a tak měla vlastně jen mě. Stýkala jsem se se s ní celá léta a navštěvovala ji. Byla jsem u ní na svatební cestě, jezdila tam se svými syny a později i s dcerkou. Ovšem dělilo nás třiapadesát kilometrů, takže naše návštěvy řídly, přesto jsme si stále telefonovaly. Volala mi pravidelně každé vánoce, sdělila novinky a popřála hodně štěstí do nového roku. Vloni se ozvala poněkud dřív, volala už v koncem listopadu, což bylo poměrně nezvyklé a během  hovoru se mi svěřila, že je nemocná.

„Pořád mi bylo špatně od žaludku, vůbec jsem nemohla jít,“ povídala ztěžka. „Přestala jsem kouřit a zhubla patnáct kilo, tak jsem nakonec zašla do nemocnice na vyšetření. A co bys řekla? Představ si, že mám nádor na ledvině, udělali mi biopsii.“

„Jak dopadla?“ zeptala jsem se obavami v hlase. „Zatím nevím, výsledky přijdou příští týden.“

„Tak snad to bude dobré,“ pokusila jsem se jí potěšit. „Doufám." "Přikývla. "Dám ti vědět." Hovor skončil. Byl to zcela normální hovor, při kterém mě nenapadlo, že je úplně poslední. Už jsem s tetou nikdy nemluvila, už se mi neozvala. Těsně před vánočními svátky, se mi o ní zdál sen, snad prvně v životě, nikdy se mi o ní ještě nezdálo. V tom snu jsme s ní nakupovala jsem v obchodě s porcelánem a byla jsem hrozně překvapená, jaký tam mají výběr. Skoro všechen tenhle porcelán jsem důvěrně znala. Starodávné talířem s rybami, hrnečky s modrotiskem, bucláky se zlatým okrajem. Stála jsem jako očarovaná, tenhle porcelán jsem si jako dítě v bytě u tety a strýce často prohlížela. Hypnotizovala jsem vše se zatajeným dechem a teta za mými zády začala být zničehonic nervózní.

„Tak dělej, já spěchám, už musím jít…“ Nereagovala jsem, nedokázala jsem se odtrhnout a taky jsem nechápala, kam teta najednou spěchá, vždyť je v důchodu, má hromadu času. Chtěla jsem se jí zeptat, tak jsem se otočila, ale teta už v obchodě nebyla. Pomyslela jsem si, že si jen odskočila ale pak jsem se probudila. Nastal Štědrý den a já si řekla, že tetě zavolám, popřeju jí hezké svátky a pozeptám se, jaké jsou výsledky biopsie a jak se jí daří. Jenže telefon nevyzváněl, stále jen mi opakoval, že lituje, ale mobilní číslo, s kterým se chci spojit je v současné době nedostupné. Divné, za celá ta léta se mi to u ní nestalo. Nikdy mobil nevypínala. Zkoušela jsem to ještě další dva dny, ale bezvýsledně. Lámala jsem si hlavu, co podniknout, jak zjistit, co s tetou je? Rozjet se takovou dálku o vánočních svátcích nemělo smysl a navíc jsem nevěděla, kam bych za ní měla jet. Zdali je doma, nebo zda se léči ve špitále. Teta měla dva synovce, děti po jejím bratrovi, ale jestli se s nimi stýkala, jsem netušila, nevěděla jsem ani přesně, jak se oba jmenují a kde žijou. Teta bydlela na nádraží ve služebním bytěm, myslím, že už ani neměla žádné sousedy a pod jejím bytem bývala restaurace. Zkrátka nevěděla jsem, co počít. Zkusila jsem tedy zatelefonovat do nejbližší nemocnice.

„Dobrý den, hledám svoji tetu,“ začala jsem a skoro jsem se bála, že se po telefonu se mnou nikdo nebude bavit, ale sestra na chirurgické ambulanci, kam mě přepojili, se ochotně podívala do počítače, když jsem nadiktovala jméno, ročník i tetinu adresu. „Vaše teta tady ležela, ale před měsícem byla propuštěná.“ Zkusila jsem teda napsat na městský úřad v tetině bydlišti, ale obratem ruky mi sdělili, že o tetě také nic nevědí. Teta jako by se do země propadla, proto jsem na úřad napsala ještě jednou. „Dobrý den. Moje teta žije úplně sama ve služebním nádražním bytě a před časem mi telefonovala (jsme v pravidelném telefonickém spojení, neb bydlíme od sebe více nežli 350 kilometrů), že je nemocná. Od té doby se mi neozvala a její mobilní telefon je neodstupný. V nemocnici mi bylo řečeno, že u nich hospitalizovaná byla, ale že ji propustili. Mám proto podezření, zda se jí neudělalo doma špatně a nepotřebuje pomoc. Není ve vašich silách toto zkontrolovat? Děkuji za vaši odpověď i snahu pomoci.“ Připsala jsem svoje telefonní číslo a vyčkávala. Můj mobil se rozezněl další den ráno.

"Máme pro vás smutnou zprávu," uslyšela jsem a srdce se mi zhouplo. "Vaše teta počátkem prosince zemřela v léčebně dlouhodobě nemocných Amica v Chebu a již byla bez obřadu spopelněna." Bylo to, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Jak to, že mi i tom nikdo nedal vědět? Teta měla v mobilu moje telefonní číslo, stačilo se do něj jen podívat. Napsala jsem meil do léčebny dlouhodobě nemocných Amica v Chebu, ale její ředitel mi odmítl dát jakoukoliv informaci. Prý musím přijít osobně. Nikdy jsem nevlastnila řidičský průkaz a jet si pro kusou informaci autosem či vlakem 350 kilometrů, kterou vlak uejde za tři až čtyři hodiny na otočku? To je pro mě téměř nemožná věc. Podrobnosti jsem se tedy nedozvěděla, a cítila jsem podivný smutek tíseň. Promítala jsem si v hlavě dětství, prázdniny strávené u tety a teprve v té chvíli jsem si vzpomněla na sen, v kterém jsem s tetou nakupovala. Teta říkala, že spěchá, že už musí jít a já si lámala kam, když je v důchodu. Dnes už vím, že tehdy, když se mi sen o tetě zdál, nebyla již tři týdny mezi živými. Zprvu mi nebylo jasné proč se mi o ná zdálo, ale když jsem vypátrala určité podrobnosti, myslím, že její duše ještě bloudila na tomto světě a snažila se se mi dát najevo, že odchází a chtěla, abych se to dozvěděla.

Jaroslava Hofmanová

Vyšlo v překvapení č. 7/2016 pod názvem S tetou jsem se rozloučila ve snu.