Předvánoční frmol

19.12.2015 08:58

Vystála jsem nekonečné fronty v obchodech, nakoupila lavinu jídla, hromadu dárečků a pádila celá uřícená domů, abych se dala do pečení vánočního cukroví.  V každé ruce jsem táhla naditou tašku a v duchu počítala, co všechno musím do Štědrého dne ještě stihnout.

A v tom mi přišel do cesty on, soused Pepa, bydlí v paneláku pod naším domem. Před časem oslavil sedmdesátiny a osud mu k nim nadělil dost těžkou nemoc, z které se pokouší vykřesat. Děti mu už dávno vyletěly z hnízda, moc ho nenavštěvují a manželka, s kterou prožil téměř šedesát let života, před dvěma lety zemřela.

Teď se loudal pomalu proti mně, ruce složené za zády a v tom předvánočním blázinci, kdy všude panuje hon za jídlem a vánočními dárky, působil skoro podezřele. Byl v naprostém klidu a v pohodě.

 „Jé, takhle bych se chtěla mít,“ spustila jsem bez pozdravu, když byl na dosah. „Žádnej předvánoční stres, chvat, ani nervy…“

Jeho tvář na vteřinu zvážněla, ale pak na ní vykouzlil shovívavý úsměv. „Nebojte se, taky vás to čeká. Až dospějete do mého věku, nebudete mít stres, chvat, ani nervy. Nebude proč, je mít. Nebudete muset shánět stromeček, smažit kapra, péct cukroví. Nebude pro koho…“

Na vteřinu se odmlčel, oči se mu nostalgicky zaleskly. „Stejně to bylo nejkrásnější období života, když jsem takhle jako vy, letěl z nákupů a prožíval ten předvánoční frmol. V jedné ruce jsem nesl červenou síťovku s kaprem, v druhé stříbrný smrček. Jo, jo. Je to nenávratně pryč…“

Nevím proč, ale nějak mě to rozesmutnilo. Znám pana Pepu jako malá holka, tehdy to býval pohledný mužský v plné síle, statný, zdravý, veselý a dnes...Najednou jsem se přistihla, že jsem vděčná, za ten předvánoční frmol, chvat i stres, který můžu prožívat…

Jaroslava Hofmanová