Příběh věrné kočky

29.10.2015 09:16

Příběh věrné kočky

Jaroslava Hofmanová

Příběh věrné kočky a
další veselé i dojemné zvířecí příhody.

Osmnáct milých příběhů
zvířátek, které byly publikované na internetových stránkách Zvíře na prodej.cz

Příběh věrné kočky

Paní Gábina prožila svůj život ve čtvrti městečka, kde
měla rodinný domek a prožila v něm s manželem i s dětmi šťastný život. Ale
jak už to bývá, všechno má svůj začátek i konec, nic netrvá věčně. Děti
vyrostly, osamostatnily se, manžel zemřel. Paní Gábina zůstala v domku
sama a tak si pořídila malé, hravé koťátko, které jí dělalo společnost. Nebylo
to jen zvíře, ale člen rodiny, s kterým si hrála, povídala a sdílela
všechny radosti i starosti. Roky letěly astronomickou rychlostí a paní Gábinu,
samotnou ženskou, která najednou nesla na bedrech víc než osm křížků, začala
starost a péče o domek poměrně zmáhat. Podala si žádost o přijetí do domu
s pečovatelskou službou a dům se rozhodla prodat. Ale co s milovanou
kočičkou? Bylo to těžké rozhodnutí, ale do domu s pečovatelskou službou ji
vzít s sebou nemohla a tak se kočička prodala i s domkem. Paní Gábina to nesla
věru hodně těžce, loučila se slzami v očích.

V domě s pečovatelkou službou se brzo
zabydlela, ale srdcem a duší zůstávala ve svém domečku, především u svojí
kočky. Jak se asi má? Možná si stejnou otázku kladla i její kočička, protože
když se její panička odstěhovala, stále se toulala, hledala ji...A pak jednoho
dne, světe, div se! Paní Gábina nemohla uvěřit vlastním očím. Odpočívala na
lavičce před domem pečovatelské služby a její milovaná kočka jí skočila
nečekaně do náruče. Hlasitým, radostným mňoukáním dala najevo, jak je šťastná,
že Gábinu našla... Radost ze shledání byla oboustranná, paní Gábina slzela
dojetím...Od toho dne, věrná kočka navštěvuje paní Gábinu v domě s pečovatelskou
službou téměř denně a svojí přítomností zpříjemňuje její dny.

Příběh sýkorek

Posadila jsem se do plážového
křesla na rozkvetlé zahrádce a kochala se křehkou krásou jara kolem sebe, když
jsem povšimla drobného žlutomodrého ptáčka, který poletoval zoufale okolo naší
garáže a bezhlavě narážel do železných vrat. Chudák sýkorka. Copak jí asi je?
Tiše jsem ptáčka pozorovala, létal stále dokolečka a působil dost vyděšeně.
Nebo zoufale? Kdo ví...Přestalo mě bavit rozhlížet se nečinně okolo sebe,
vyrazila jsem do garáže pro motyčku, abych okopala jahody. Otevřela jsem dveře,
automaticky je za sebou zavřela a zmáčkla vypínač. Jak tmu v garáži, kde
nejsou okna, prozářilo světlo, vylétla odněkud sýkorka a začala splašeně léta
kolem mé hlavy. Mlčky ji sledovala. Kdepak se tady vzala? Musí tady být
uvězněná minimálně od včerejška...Vzala jsem za kliku, dveře zase otevřela.
Sýkorka chvilku kroužila zmateně nad mojí hlavou a po pár vteřinách vylétla
ven. Stála jsem u vrat a dívala se za ní...V okamžiku kdy vlétla ven, se
k ní připojil ptáček, který před chvíli tak zoufale poletoval venku a
narážel do vrat. V okamžiku shledání okolo sebe ti dva ptáčci radostně
kroužili a cvrlikali. Co si asi říkali, to netuším, ale stoprocentně měli
velkou radost, že se zase setkali.  Vždyť chybělo málo, kdybych tu garáž
neotevřela, už by se nejspíš živí a zdraví nesetkali...

Příběh šetrného pinče

Psi si moc rádi zahrabávají kostičky, nebo jiné
dobroty, to je notoricky známá věc a náš domácí mazlík, trpasličí pinč Ogar,
není žádnou výjimkou. Dělá si zásoby na horší časy často a rád. Nejraději
zahrabává svoje lahůdky tajně do záhonku, z něhož pak v jednom kuse
lovím nejen kostičky, ale třeba také psí piškoty nebo granule.

Tenhle týden mě tím zahrabáváním svých lahůdek řádně
rozesmál. Nachystala jsem k osázení kousek květinového záhonku a taky si
hned vedle připravila velký květináč se zeminou, do kterého jsem chtěla vsadit
muškáty. Doběhla jsem si do trhu, nakoupila sazenice a vrhla se na záhonek.
Kupodivu, tentokrát jsem v něm nenašla nic z Ogarových zásob, skoro
mě to zarazilo. Jakpak to? Zcela jednoduché, ale trochu úsměvné vysvětlení
se dostavilo, když jsem o pár minut později začala sázet muškáty do obřího
květináče.  Vyhrabala jsem z něj kus namazané housky, tvrdou koblihu a
taky okousané kuřecí křídlo. Ogar tedy nezklamal, jen protentokrát změnil
taktiku, udělal si pro změnu tajnou skrýš na své zásoby v květináči na
muškáty...

Příběh
ztracené Micky

Čiperná
babička Zajíčková bydlela se svojí strakatou kočkou Mickou v malém domečku a
nechávala jí velikou volnost. Micka se mohla sama pohybovat, kde chtěla.
V bytě, ve sklepě, na půdě, všude měla volný přístup. Ráda se potulovala
po domě i zahradě, ale nikam dál se neodvážila. Jednoho srpnového odpoledne se
vyhřívala kdesi venku a babička se dala do nakládání okurek, kterých se letos
urodilo řádně. Zavařila dvacet sklenic, což byl její rekord, oproti jiným
letům! Naskládala je do koše, a že je uschová ve sklepě do staré vařenky.
Narovnala je tam jako vojáky pěkně do poliček, pozavírala všechna dvířka i
šuplíčky a šla po další práci. K večeru připravila Micce večeři, jenže
miska zůstala nedotčená a to babičce bylo divné, tohle se ještě nikdy nestalo. Začala
Micku hledat. Rozhlížela se, volala, lákala marně. Proběhla dům, půdu, zahradu,
sklípek a propátrala všechna místečka, kde Micka ráda lehávala. Ale nenašla.
Seděla smutně u okénka a najednou ji napadlo, že si taky mohla jedny ty letošní
okurky nechat nahoře, aby je ochutnala. Seběhla tedy hbitě zpátky do sklepa,
otevřela vařenku. A ejhle! Micka se tam krčila mezi kompoty! Babička ji
překvapeně vzala do náruče. "Kde ses tady vzala, ty potvůrko jedna? Vždyť jsem
tě předtím neviděla, ani neslyšela?" Micka neodpověděla, unaveně zavrněla.
Zdřímla si na spodní poličce a babička, která špatně viděla ji tam nechtíc
zavřela. Co se jen Micka v té vařence namňoukala! Ještěže ta babička dostala
chuť na čerstvě zavařené okurky...Kdoví, jak by to s Mickou jinak bylo dopadlo!

Příběh
kosí maminky

Pod naší pergolou se zcela nedávno objevilo malé hnízdečko.
Zprvu bylo prázdné a já si pořád lámala hlavu, čípak je, a proto jsem do něj
občas zvědavě nakoukla. Ale nic, až včera. Když jsem procházela okolo, tak jsem
tam zase nenápadně hodila očkem a koukám, na hnízdě sedí ptáček se žlutým
zobáčkem. Zcela určitě kos, poletuje jich po naší zahradě celá armáda a žijí tu
s námi jako jedna rodinka (společně se sýkorkami)...Přišourala jsem se blíž,
ale ptáček se ani nepohnul...Setrvával ve stejné poloze, až mi to přišlo divné.
Šla jsem pomalu ještě blíž. Kosí maminka však seděla v hnízdě absolutně
nehnutě a já skoro dostala strach, že není živá. Ale byla! Když jsem se
přiblížila nadosah, tak zamrkala! Raději jsem se zastavila, co kdybych ji vyplašila?
Bylo by mi líto, aby vajíčka, na kterých nejspíš seděla, nastydla. A tak jsem
tam stála, asi dva metry od ní a jedna druhé jsme se dívaly do očí. Potom jsem
doběhla pro foťák a udělala pár snímků. Ani přinejmenším jí to nevadilo,
nepohnula se. Zkrátka, dávala si záležet na tom, aby se jí co nejdříve
vyklubala mláďátka. A my jí držíme palce, celá naše rodina...Vždy je mnohem
krásnější, když nás ráno v našem domečku budí kosí zpěv, nežli hrčení
starého babiččina budíku...

Příběh
dvou zarytých psích nepřátel

Michal
a Jonáš byli dávní sousedé a jejich travnaté pozemky, na nichž si kdysi
postavili rodinné domky, odděloval drátěný plot.

Byli
velcí kamarádi, ale jejich psi se bytostně nesnášeli. Od neurčité doby se z
nich stali nepřátelé na život i na smrt. Stačilo, když jeden druhého zahlédli u
plotu, hned na sebe začali výhružně vrčet a nedej bože, aby se potkali osobně,
to z toho byla vždycky taková rvačka, že měli jejich majitelé co dělat,
aby je od sebe odtrhli. Mnohdy se prali tak, že z nich crčela krev a nepomohl
je rozehnat ani kýbl studené vody.

Jednoho
horkého srpnového odpoledne se Michalův Alan nečekaně odebral do "říše věčných
snů."

Michal
si tajně poplakal a dalšího dne daroval sousedovi Alanův velmi zachovalý
pelíšek.


Jonáš
ho připravil ke spaní svému pejskovi.

Ten
ho obcházel s nedůvěřivým vrčením, avšak po chvíli začal smutně kňučet. Nejspíš
z pelíšku cítil Alana, ale jistě  také to, že už mezi námi není, že jeho
místo u plotu zůstane prázdné. V pelíšku sice spinká, ale před spaním často
pofňukává. Možná se mu po těch společných rvačkách stýská.

Příběh
křečka

Aleš
chtěl svojí milované babičce udělat radost, aby nebyla smutná, protože se mu
občas zdálo, že se cítí osamělá. Co by ji asi tak potěšilo? Dlouho si hlavu
nelámal. Babička potřebuje doma živého tvora, zkrátka někoho, s kým si
bude moct povídat. Došel domů, rozbil prasátko, babičce koupil malého křečka a
paní ve zverimexu byla tak hodná, že mu věnovala prázdnou sklenici od kompotu,
protože neměl křečka v čem přestěhovat.

Se
skvělou náladou vyrazil k babičce a těšil se, jak ji překvapí. Babička
překvapení opravdu neskrývala, v její tváři se zračil úžas
nepřehlédnutelný, když Aleš postavil sklenici na stůl v kuchyni.

"A
co s ním budu dělat?" Utírala si zpocené čelo.

"Budeš
si s ním povídat, aby ti nebylo smutno, když tu nejsem." Vysvětlil Aleš.

"No,
já nevím," kroutila se babička. "Nevím, co jí a kde bude spát..."

"To
všechno vyřešíme." Nadhodil Aleš a očima zkontroloval sklenici. Byla prázdná...

No
a tak s babičkou hledali zbytek odpoledne křečka, který jako by se
vypařil, nenašli ho ani další den...

Asi
za tři dny se babička rozhodla, že upeče buchtu a tak vtáhla z linky starý
kuchyňský robot. A ejhle. Kdopak se nám to tady krčí? Malý hladový křeček,
který ze zoufalství celou plastovou mísu okousal...

Babičce
se ulevilo, že toho miniaturního mizeru konečně objevila, hodila na sebe kabát
a křečka obratem vrátila zpátky do zverimexu. Aleška později poprosila, až ji
bude chtít zase někdy překvapit, ať už nekupuje žádné zvířátko...Na takovéto akce
je už vážně stará...

Příběh
mlsné Lucinky

Lucinka
je roztomilá psí holčička, která nosí copánky s růžovou mašlí a hrozně
ráda mlsá. Miluje šlehačku a vanilkovou zmrzlinu.

Její
panička Anička zase ráda sedává v místní cukrárně a Lucinku tam bere vždycky
s sebou. Strčí ji do batůžku, batůžek hodí na záda a vyrazí do cukrárny.
Tam se posadí ke stolečku, a když jí přinesou kafíčko, loví z něj Lucince
na dezertní talířek šlehačku. Anička si pak vychutnává kávu a Lucinka, sedící
v batůžku, mlsá.

Minulý
týden Anička potkala v cukrárně kamarádku Anetu. Daly do řeči a toho
pohotová Lucinka využila, vydrápala se bleskově z batůžku. Holky si toho
všimly až po pár minutách, rozhlédly se a to, co spatřily, je rozesmálo
k slzám.

Mlsná
Lucinka totiž s velkou chutí lízala smetanovou zmrzlinu, kterou držel
v ruce asi roční chlapeček.

Pěkně
na střídačku si jednou lízl on, hned potom dal vždycky ochutnat Lucince a
spokojeně vypadali oba dva...

Příběh
zaběhnutého psíka

Nikolce
se její pejsek slyšící na jméno Argo zaběhl, když zapomněla zavřít vrátka na
zahradu. Zmizel jako mlha nad lesem a Nikolka jen smutně naříkala. Tatínek však
byl muž činu, sotva dorazil z práce, rozmnožil Argovu fotografii, připsal
telefonní číslo s prosbou o pomoc a ještě ten samý den s Nikolkou
snímky roznesli po městě a vylepili na sloupy veřejného osvětlení. Další den
jako by se s Argem roztrhl pytel, do večera se Nikolce sešli doma tři
podobní pejsci! Ten pravý ale stále scházel, tak dostal tatínek nápad,
zatelefonoval na Městskou policii a Argovo zmizení nahlásil. Do večera byl Argo
zpátky. Policejní hlídka ho našla, jak se potuluje u rybníka za městem a
dopravila v pořádku domů...

Příběh
psa zachránce

Tomáš
měl nějaké psa vždycky, od dětství, až do pozdního věku.

Byl
to člověk poměrně plachý a snad právě díky tomu, si nenašel v dětství ani
v mládí mnoho přátel. Nikdy se neoženil, nepořídil si děti a společnost mu
dělal většinou pes.

Často
se jednalo o psa, kterého nikdo nechtěl, o tuláka, nebo obyvatele útulku. Občas
se mu sešli dokonce tři, nebo čtyři najednou a pan Tomáš mezi nimi nedělal
rozdíly. Miloval je a o všechny se pečlivě staral. Nikdy je nenechal doma
samotné, nikdy na ně nevztáhl ruku, povídal si s nimi, vařil, stoloval i
díval na televizi. Pes nebyl pro něj jen zvíře, ale především věrný přítel.

Před
časem se Tomášovi udělalo mdlo a zcela nečekaně zkolaboval, zůstal ležet bez
ducha na podlaze svého domečku na okraji malé vesničky zcela osamocený a
jediný, kdo byl svědkem tohoto kolapsu, byl poslední zachráněný pes
z útulku jménem Míša.

Když
jeho pán upadl a přestal se hýbat, pokoušel se ho přimět všemožně
k životu. Štěkal, kňučel, olizoval jeho tvář. Zbytečně. Paniček
nereagoval.

Míša
doběhl ke dveřím a tak dlouho skákal na kliku od venkovních vrátek, až se mu je
podařilo otevřít. Když se po pár minutách nečekaně objevil u vedlejšího domu,
jeho majiteli to nedalo, šel se podívat, proč Míša pobíhá sám po vesnici a
nalezl souseda Tomáše v bezvědomí. Okamžitě mu zavolal sanitku a díky tomu
mu zachránil život.

Ve
vesnici si ale všichni myslí, lví že podíl na tom všem má Míša. Mezi sousedy se
tiše šušká něco o tom, že Tomášovi zachránil život jeho pes proto, že Tomáš
svůj život psům obětoval...

Příběh
želvy rybničné

Vloni
po "Velké vodě" jsme s mojí dcerou Simonou spatřily v podměstském
rybníku u stavidla poměrně velikou želvu. Plavala si tam spokojeně dokolečka a
nevnímala svět okolo sebe. "Mamko, koukej, želva! Je to normální?" Simče to
vrtalo hlavou. "Neměly bychom ji vylovit? Co když přes zimu v tom rybníku
zmrzne?" Krčila jsem rameny, protože plavat v rybníku želvu, jsem viděla
fakt poprvé v životě a cestou zpátky domů jsem dost vážně přemýšlela o
tom, že ji odchytím do tátova podběráku jako rybu. Jenže želva samozřejmě
nečekala, byla fuč.

Od
té doby jsem ji neviděla.

Tenhle
rok jsem opět párkrát hladinu rybníka zhypnotizovala očima, ale marně, po želvě
ani vidu, ani slechu. Jestlipak chudák malá, zimu přežila? "Mami,
v rybníku je zase želva!" Hulákala Simča nedávno, když se vrátila ze
školy. "Šli jsme z tělocviku a všichni jsme ji tam viděli plavat!" "Vážně?
Takže zimu ve zdraví přežila? Nebo je to jiná?" "To nevím, tahle se mi zdála
kapku menší!" Nekomentovala jsem nic, ale protože nad rybníkem bydlíme, denně
okolo něj chodím, tak jsem po želvě pravidelně pátrala a včera jsem se konečně
dočkala! Jdu okolo hráze a najednou koukám, na kameni se tam vyhřívají želvy
dvě! Pěkné překvápko! Vloni jedna, letos dvě. Jestli to takhle půjde dál, máme
tady nový druh želvy. Želvu rybničnou...

Příběh
papouška nádherného

Papoušek
nádherný nám vlétnul do panelákového bytu v šestém patře otevřeným oknem.
Divoce okolo sebe mával křídly a zobákem zuřivě kloval, kam to šlo. Trochu jsme
se vyděsili, ale jelikož venku klesala teplota pod bod mrazu, hned jsme okno
zavřeli. Papoušek se usadil celý naježený na skříni a my si kladli otázku. "Co
teď?" V první řadě jsme vytočili číslo na městskou policii a ohlásili
nečekanou návštěvu. Ženský hlas u telefonu, oznámil, že si to píše. "Kdyby ho
někdo hledal, budeme vás kontaktovat," podotkl. "No jo, ale co s ním máme
zatím dělat?" Vrtalo nám hlavou. Slečna nebo paní, s kterou jsme hovořili,
však nevěděla. Zajeli jsme tedy do bazaru, koupili klec, ve zverimexu krmení a
čekali. Neozval se nikdo a papoušek u nás zatím zabydlel. Dali jsme mu jméno
Pepík. Pepík se s námi rychle skamarádil, takže jsme ho nechávali
prolétnout po pokoji a on se potom zase sám vrátil do klece. Bohužel, jednoho
dne ho dcera zapomněla zavřít a Pepík uletěl. Hledali jsme ho, volali, ronili
slzičky, marně. Asi za dva dny poté jsme šli na procházku a najednou nám do očí
padla cedule, která visela přilepená na dveřích zkrachovalého krámku. "Ztratil
se papoušek nádherný. Prosíme o pomoc." Pod tím připsané telefonní číslo a
datum, přesně ten den, kdy jsme papouška objevili...

Škoda,
že se člověk, kterému Pepík tehdy uletěl, nezkusil zeptat na městské polici,
protože by ho našel ještě ten samý den...

Příběh veverky Adélky

V naší zahradě rostl řadu let košatý ořešák a na
něm žila malá, rezatá veverka, které jsme dali jméno Adélka. Poskakovala vesele
po košatých větvích, běhala po zahradě a my jsme si ji časem trochu ochočili.
Nenechala se sice pohladit, ale oříšek z ruky si vzala a občas si ho
zahrabala na zahrádce přímo doprostřed záhonku mezi mrkev.

Bohužel jednou v noci přišla bouřka a vichr
rozčísl starý ořešák na dvě poloviny. Další dny jsme tu pohromu odklízeli a
v duchu si kladli otázku. "Kam se asi Adélka poděla?"

Následující neděli po obědě jsme se posadili
s kávou na terasu, když najednou z ořešáku od sousedů sklouzla
veverka. Mrštně přeskočila plůtek, přešplhala silnici. Že by to byla Adélka?
Popadla jsem rychle oříšek, co byl v míse na stolečku a zkusila ji na něj nalákat.
Jestli je to ona, vezme si ho! Veverka chvilku váhala, pak po oříšku skočila,
popadla ho a utíkala k záhonku, kde si ho zahrabala...Stejně, jako dřív. A
tak jsme zajásali. Adélka nás neopustila, jen se přestěhovala o zahradu dál...

Příběh kočky parašutistky

Zvířata mají také svoje povahy, stejně, jako lidé.
Jedno je líné, druhé zlobivé, třetí mazlivé.

Naši sousedé mají kočku, která je úžasně vytrvalá a za
to si vysloužila přezdívku "Kočka parašutistka."

Micka žije v prvním patře panelového domu a hrozně
ráda se vyhřívá na sluníčku, úplně nejraději na balkoně. Zpočátku se všichni
báli, aby nespadla dolů a než si zvykla, raději jí hlídali.

Když chtěla jít na procházku, zamňoukala za dveřmi a
někdo z rodiny s ní došel ven.

Kdo ví, co to Micku napadlo, že když jednou na balkoně
osaměla, rozhodla se na ulici sama seskočit. Dopadla bohužel hodně nešikovně.
Zlomila si přední packu, promarodila chudinka dva týdny a všichni byli
přesvědčení, že už to nikdy neudělá.

To ale netušili, že mají doma kočku vytrvalou, jen co
se z nemoci vykřesala, seskočila znovu. Tentokrát si nezlomila nic, jen si
kapku natloukla a další den skákala znovu a znovu, až se jí to konečně povedlo
podle jejích představ!

Od tohoto vítězného okamžiku, když chce jít Micka ven,
nezamňouká za dveřmi, jako dřív, ale "odskočí" si z balkonu sama, takže
přezdívka "kočka parašutistka", jí jistě náleží právem.

Příběh psa cestovatele

Slečna Lenka byla šťastnou majitelkou nádherného psa, bulteriéra
Fleminga, kterého považovala za člena rodiny. Starala se o něj jako o vlastní
dítě a každý večer s ním chodila pravidelně na procházky do parku.

Jednoho dne se vydala na trochu delší štreku, vzala to
cestou okolo železniční tratě, kde nechodilo mnoho lidí a zde svého miláčka
pustila z vodítka, aby se proběhl. Bohužel právě v okamžiku, kdy tudy
projížděl osobní vlak. Fleming předtím nikdy v životě vlak neviděl a tak
se za ním rozběhl. Vlak v těch místech zpomaloval, a ve chvíli, kdy měl
velmi malou rychlost, vlak nadskočil na nějakém hrbolu, a ve vlaku samy od sebe
otevřely špatně zavřené dveře.

Fleming po něm skočil tak šikovně, že se trefil přímo
do nich. Vlak přidal na rychlosti, a nežli se stačila Lenka vzpamatovat, odjel
i s jejím miláčkem. To byl poměrně šok. Okamžitě běžela na nádraží, aby
zjistila, kam vlak mířil a kde všude bude stavět, šedivou paní v pokladně
požádala, zda se může spojit s průvodčím ve vlaku a ohlásit mu, že má ve
vlaku černého pasažéra, což se také stalo. Jenže psa ve vlaku nikdo neviděl...

Lenka se nevzdávala, byla pevně rozhodnutá najít
Fleminga stůj co stůj. Psala a vyvěšovala inzeráty snad celých dvacet čtyři
hodin denně, ale bez valného úspěchu, Fleming, jako by se do země propadnul.

Uběhly dva předlouhé týdny, během nichž se už Lenka
vzdala veškerých nadějí, že svého psího přítele najde, když se stalo něco
nečekaného. Jednou k večeru se před domem ozvalo známé zaštěkání. Lenka
vyběhla ven a nevěřila vlastním očím! Pohublý, špinavý, ale živý Fleming stál
před domem! Radost ze shledání byla oboustranná!

Lenka se bohužel nikdy nedozvěděla, kde Fleming z
vlaku vystoupil a kudy všudy vedla jeho cesta, nežli našel svůj domov, ale to
asi není důležité. Podstatné je to, že dokázal najít cestu zpátky...

Příběh želvy Poldy

Polda byla krásná, velká,
suchozemská želva, kterou jsme jednou potkaly s mojí mladší sestrou Annou
při procházce v lukách za městem. Líně se brouzdala travou a
s přehledem konzumovala zlaté květy pampelišek. "Asi někomu utekla,"
mínila nahlas Anna. "Vezmeme ji k nám domů?" Nadšeně jsem souhlasila a
hned jsme želvu, kterou jsme pojmenovaly, Polda, dovlekly pracně domů. Pěkně se
pronesla, byla poměrně těžká, ale naše radost neznala mezí. U nás na zahradě
jsme ji vypustily a snášely jí všemožné dobroty - mrkev, hlávkový salát,
kedlubnu, zkrátka, co bylo k sehnání. Nepohrdla ničím, zbaštila všechno,
co jsme donesly, dokonce i vajíčko uvařené natvrdo! A my jsme se z Poldy
radovaly a hrály si s ní celé léto i podzim. Zima přišla toho roku dost
nečekaně, a když jsme chtěly Poldu schovat do sklepa k zimnímu spánku, nikde
jsme ji nemohly najít. Hledat ji v zahradě nikdy nebylo příliš těžké, protože
v trávě za sebou vždy nechávala pěknou stopu, ale tentokrát jsme po ní
pátraly zbytečně. Nikde ani památky. Se slzičkami v očích jsme se s Poldou
rozloučily, myslely jsme, že v mrazech na zahradě nepřežije. Jaké bylo ale naše
překvapení, když jsme hned zjara Poldu na zahradě objevily! Byla celá umazaná
od hlíny, ale vykračovala si vesele. Asi se přes zimu sama někde v záhonku
zahrabala a nejspíš proto přežila. Jásaly jsme jako blázni, ne však dlouho. Po
pár týdnech Polda opět zmizela, tentokrát bohužel navždy. Podhrabala se pod
plotem a vzala do zaječích, nejspíš stejně, jako majiteli před námi. Kdoví, kde
je jí konec...

Příběh kosí rodinky

Kosi nepatří právě k plachým ptákům, dovedou být pěkně
suverénní, o tom jsem se přesvědčila už vícekrát. Ale tenhle týden mě vskutku
pěkně prohnali...

Jak už jsem jednou psala, nedávno si pod naší pergolou
vybudovali hnízdečko. Samička do něho nakladla vajíčka, posadila se na ně a
nechala se od svého kosího partnera krmit. Ten statečně v zahrádce lovil
žížaly a nosil je samičce láskyplně do zobáčku. Když se po pár dnech
z vajíček vylíhla malá neopeřená ptáčátka, rozhodla se kosí samička, že si
od nich na chvilku odpočine, že se taky proletí a já využila téhle
příležitosti, abych nakoukla do hnízdečka. Kolikpak těch ptačích miminek tam
asi je? Objevila jsem dva malé oranžové zobáčky, které jsem si zvěčnila, ale
potom mě napadlo, že bych mohla chvilku počkat u hnízda a vyfotit si kosí
samičku, jak se k dětem vrací. Postavila jsem se kousek od hnízda a
čekala. Jenže to jsem si ale dala! Sameček se samičkou mě chvilku netrpělivě
pozorovali z mrkvového záhonu, a když se jim zdálo, že už stojím u jejich
hnízdečka moc dlouho, rozhodl se sameček, že mě trochu prožene. Rozletěl se a
začal na mě nalétávat jako torpédo, skoro jsem se bála, že mi vážně vyklove oči
a tak jsem se nakonec pro jistotu odporoučela o kus dál. Samička využila
chvíle, kdy jsem vycouvala a hbitě usedla zpátky do hnízdečka.  Od tohohle
okamžiku se už od svých dětí více nehnula a já tam obcházím s fotoaparátem
marně. Samička se zkrátka rozhodla, že mi svoje ptáčátka neukáže, ale já
doufám, že se přeci jen dočkám...

Příběh neposlušného jezevčíka

Dante je malý černý jezevčík, trochu divoký a
nespoutaný, ale především pěkně neposlušný. Prosadí si vždycky svoji a jeho
panička si občas zoufá. Dá se tenhle jezevčík vůbec vychovat?

Dante miluje svoji zahrádku u domečku na konci města,
ale v poslední době mu nedá spát žluté řepkové pole, které vykvetlo za
plotem. Kdepak se tam vzalo? Nebylo by zajímavé ho prozkoumat? Svůj tajný sen
si splní hned v pondělí, kdy jeho panička zapomene zavřít vrátka. Využije
příležitosti a je pryč. Panička si všimne nepřítomnosti svého domácího mazlíčka
až po několika dlouhých desítkách minut a dává se hledání. Bohužel marně.
Hledá, pátrá, volá a Dante se po chvíli začne skutečně ozývat, zoufalé psí
štěkání se jednoznačně nese ze svítivě žlutého pole, chvíli se přibližuje,
chvíli nebezpečně vzdaluje, až nakonec docela utichne. Je nad slunce jasné, že
ten malý šmudla na krátkých nožičkách, v řepkovém poli zabloudil. A aby
taky ne, vždyť pro jezevčíka bude asi řepkové pole něco jako pro člověka
prales...

Panička se však statečně vrhá do kvetoucí řepky, aby
jezevčíka zachránila, bohužel ho nedokáže najít. Motá se sem a tam, až nakonec
celá žlutá vynoří na silnici. Vytrvale však svého mazlíčka volá jménem. Trvá to
ještě pár nekonečných minut a pak se Dante zničehonic objeví pár metrů od ní,
celý pokrytý žlutým řepkovým pylem a navíc je nejspíš v pořádném šoku,
protože se zastaví přesně uprostřed silnice a nehne se o píď. Stojí tam jako
přikovaný, nic mu nevadí, že na něj troubí auta, že se mu vyhýbají, že
zastavují... Nechá se poslušně svoji paničkou odnést domů, osprchovat a teprve
potom se jakžtakž vzpamatovává. Panička ho bere laskavě do náručí, jemně hladí,
Dante slastně přivírá oči a svatosvatě si slibuje, že začne poslouchat a už
nikdy neuteče.

Příběh sladkých koťátek

Když vyrostla z hravého
kotěte, které dostala Anička od kamarádky dospělá kočka jménem Miranda,
naplánovali Aniččiny rodiče čtrnáctidenní dovolenou k moři. Tehdy nastal
problém, co s Mirandou? Poprosili sousedku a ta jim ochotně přislíbila, že
se o Mirandu pečlivě postará.

Všichni tedy s klidným
svědomím odcestovali.

Když se ale po dvou týdnech
vrátili, nemohli Mirandu nikde najít. "Minulý týden tu byla," tvrdila nešťastně
sousedka. "Ale nechtěla vůbec žrát a já ji nenutila, připadala mi tlustá dost.
Stále seděla na okně a dívala se někam do dálky. Zdálo se mi, že se jí stýská,
že vás vyhlíží! Další den zmizela." Všichni začali po Mirandě pátrat, bohužel
neúspěšně.

Uplynuly přesně tři týdny od
chvíle, co se rodina vrátila z dovolené a Miranda se absolutně nečekaně
doma objevila! Byla řádně pohublá, ale v zelených kočičích očích svítily
radostné ohníčky a blaženě předla, když šla z ruky do ruky. Nechala se
pěkně pomazlit, nacpala si hezky bříško a další den opět zmizela. A zase
objevila! Tahle hra na schovávanou pokračovala denně a všem vrtala hlavou.

Kam se ta Miranda pořád ztrácí? Odpověď
přišla za dva měsíce, kdy se Miranda vrátila domů natrvalo, nepřišla totiž
sama.

S ní přihupsalo pět mrňavých
sladkých koťátek, které přivedla neznámo kde, na tento svět...