Příště si vem brejle

28.06.2016 07:12

Pepa V. je v našem maloměstě hodně známá firma. Je mu už starší, přišel o ženu, o práci i o bydlení a stal se z něho bezdomovec, který žije jen z podpory.

Občas si sice nějakou tu korunu přivydělá tím, že odevzdá do sběrny starý papír, ale pořád má hluboko do kapsy. Často si půjčuje peníze  na „věčnou oplátku“ a nevrací nikdy, nemá z čeho…

Už dlouho jsem ho neviděla a tak nebylo divu, že jsem ho nepoznala, když u nás onehdy zazvonil.  Bylo to den poté, co moje maminka odjela na rehabilitaci do lázní.

„Mohla bych si u vás před domem nechat auto?“ zeptala se mě, těsně před tím, nežli odcestovala. „Nechci, aby stálo měsíc na parkovišti před panelákem bez dozoru a riskovat tak, že mi ho někdo ukradne…“

„Jo, jasně,“ souhlasila jsem. „Dej si ho sem, my na něj z okna dobře uvidíme a budeme ti ho hlídat…“ A tak maminka přeparkovala svůj vůz k nám před dům a klíčky od něj mi dala do úschovy…

„Jo, prosím tě, asi se tady co nejdřív zastaví náš Pepa, rozbilo se mu auto, tak mu to moje na dva dny půjč…“ Kladla mi na srdce při odjezdu a já bezmyšlenkovitě přikyvovala. Pepa je synovec, který si od mojí maminky (svojí babičky) občas auto půjčuje a tak jsem zprávu brala jako samozřejmost. Druhý den pozdě odpoledne (už se stmívalo) u nás doma někdo zazvonil. Vyklonila jsem se okna a zaostřila. Špatně vidím, a v ten moment jsem navíc u sebe neměla brýle, před domem jsem spatřila díky tomu jen rozmazanou mužskou postavu, v modrobílém kulichu… „Co si přejete?“ zavolala jsem hlasitě z okna.

„Zdravím!“ Odvětil neurčitý hlas… „To jsem já, Pepa!“

Vzpomněla jsem si, že se synovec měl stavit pro maminčin vůz. "Ty si jdeš pro to auto?“ Plácla jsem se do čela a už jsem se chystala, že skočím pro klíčky od vozu a hodím mu je oknem ven…

„Já? Pro auto?“ Neušlo mi překvapení v jeho hlase a tak jsem zaváhala. Že by nějaká změna? Na pár nejbližších vteřin se odmlčel, ošil a pak po mě střelil otázku. „Je doma manžel?“

"No, je…“

„A mohl bych s ním mluvit?“

Obrátila jsem se na podpatku. „Hele,“ povídám manželovi. „Venku stojí Pepa. Chtěla jsem mu dát to auto, ale on chce s tebou mluvit…“ Manžel se nasoukal do bundy a vydal před dům. Po pár minutách se vrátil, vysypal z peněženky nějaké peníze a zase odešel. Nechápavě jsem ho sledovala.

„Co to mělo znamenat?“ Nadhodila jsem zvědavě, sotva se vrátil.

„Coby? Příště si vem brejle. Tohle nebyl tvůj synovec, ale Pepa V., co jsem s ním kdysi dělal. Chtěl půjčit pár drobných…“

„Aha. A tys mu půjčil?“ Povídám rozhořčeně a manžel si mě shovívavě prohlédl.

„Jo, já mu je půjčil miláčku. VÍš, myslím, že je to určitě lepší, než aby odjel tím matčiným autem, které jsi mu chtěla půjčit ty…"

Jaroslava Hofmanová