Prokleté kolo. Jaroslava Hofmanová

09.07.2017 08:39

To kolo si přitlačil můj přítel Petr domů v den, kdy se po městě svážel nadměrný odpad. Kdosi ho vyhodil na hromadu nepořádku před jedním panelákem v ulici.

Bylo sice už starší, ale vypadalo poměrně zachovale a Petr se z něho upřímně radoval, jako malé dítě. „Koukej, co mám,“ smál se na všechny strany. „Zrovna jsem si říkal, že začnu sportovat, roste mi pupík. Měl jsem v úmyslu, si nějaký kolo koupit. Tohle mi snad seslalo samo nebe, ušetřím penízky, co bych za něj zaplatil!“

Nějak se mi to kolo nelíbilo, ale proč, to jsem říct nedovedla. Petr kolo vylepšil, vyparádil a další víkend na něm vyrazil ven.

„Zajedu se mrknout k rybníku, venku je po dešti krásně.“ Oznámil mi s dobrou náladou. „Vrátím se asi za hodinu.“

No a jsem se dala do mytí oken. Jenže Petr se vrátil už na patnáct minut pěšky, kolo vedl při sobě.

„Co se stalo?“ Divila jsem se. „Problém?“

„Pořád mi padá řetěz!“ Drbal se zadumaně na čele. „Musím se na to mrknout.“ Zatáhl kolo do své malé dílničky za domem a dával ho do kupy. Zvládl to za hodinu. „Tak, teď už by mělo být v pořádku!“ Nasedl na kolo a uháněl ven. Zpátky byl za dvě hodiny, s odřeným nosem a naraženým pravým ramenem.

„Proboha, co jsi vyváděl?“ Spráskla jsem vyplašeně ruce. „Ty ses naboural? Zase ti spadl řetěz?“ Otíral si rukávem košile poraněný nos, který ještě trochu krvácel.

„Ne, ale za městem jsem chtěl najet na tu úzkou cestu, jak vede ke koupališti a jak byla mokrá zem, tak mi to uklouzlo a už jsem letěl! Neboj, není to nic vážného a kolu se taky nic nestalo, je jen samé bláto. Trochu ho opucuju a bude zas dobře!“ Ani nechtěl nos ošetřit, prý to nic není. Kolo na dvorku ošplouchnul hadicí, ale k další jízdě neměl chuť.

Chytla ho zase až o následujícím víkendu. „Venku je božsky, zajedu se mrknout do lesa,“ povídal mi. „Jestli už rostou houby.“

„Ale buď opatrný,“ varovala jsem ho se vztyčeným prstem. „Pamatuj, jako to dopadlo minule!“ „Neměj strach, dnes je sucho a řetěz je taky spravený. Jo a mobil si neberu, aby v lese nerušil zvířata!“ Vzal z verandy malý proutěný košíček, zavěsil si ho na řidítka a jel. Dívala jsem se za ním a za krkem se mi usadil zvláštní, divný pocit, který jsem vůbec neuměla definovat. Zkrátka dostala jsem o Petra strach, nikdy dřív na kole nejezdil, možná jako dítě. Asi nebude v jeho letech nejpevnější v kramflících. Můj neklid astronomickou rychlostí sílil, Petr se neobjevil ani po čtyřech hodinách. Seděla jsem nepokojně u televize, kterou jsem nevnímala a očima posunovala rafičky nástěnných hodin. Kdyby si vzal aspoň s sebou mobil! Přepadla mě ohromná nervozita, vyšla jsem před dům, chvilku se dívala směrem, kudy odjel a pak mu šla kousek naproti. Zbytečně. Vrátila jsem se domů. Co když se mu něco stalo?

Vytočila jsem telefonní číslo do místního špitálu a přeptala se, zda tam náhodou Petr neleží. Doufala jsem, že ne, ale jen do okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že Petr je na operačním sále. Na polní cestě u lesa se mu zamotal do kola zajíc a Petr se opět vyboural, zlomenou nohu mu rovnali v narkóze. Dostala jsem na to pitomý kolo pořádný vztek. Hned, jakmile mi ho policisté přivezli, jsem s ním švihla před dům. Zrovna šla okolo sousedka Procházková, nejprve očima zrentgenovala kolo a potom mě.

„Tak se u vás kolo dlouho neohřálo, co? To se dalo čekat, ono je totiž prokleté! Jana Pavlíková támhle z paneláku ho před dvěma týdny vyhodila ze sklepa, protože se na něm vloni zabil její manžel a při tom ho proklela. To jste nevěděla?“ Mlčky jsem zakroutila hlavou, hrdlo sevřené. Jen jsem náhle pochopila, co se mi na tom kole vlastně nelíbilo.

Jaroslava Hofmanová