Skolióza, korzet, operace páteře. Jaroslava Hofmanová

20.04.2016 16:18

 

Naše dcera Simona bývala jako malá holčička dost nemocná, šla z jedné virózy do druhé a školky si mnoho neužila. S nástupem do základní školy začaly její nemoci pomalu mizet a od jedenácti let se jí vyhnuly snad úplně všechny. Díky tomu nepotřebovala jako zázrakem bezmála dva roky lékařské ošetření. Absolvovala naposledy pravidelnou "jedenáctiletou" prohlídku a na další přišla ve třinácti letech.

"Tohle se mi nelíbí," pronesla váhavě dětská doktorka, když jí prohlížela záda. "Simona nám za ty dva roky nějak rychle vyrostla a má skoliózu páteře, budu ji muset poslat k odbornému lékaři."

Nijak nás to nevyděsilo, protože i mladší syn měl jako dítě tuhle chorobu a díky pravidelnému cvičení se mu vše brzy srovnalo. Šla jsem s dcerou do nemocnice bez obav. Ale odborný lékař, to neviděl růžově.

"S tímhle budete muset zajet rehabilitačního ústavu, na specializované pracoviště do Košumberka," oznámil, když dceru vyšetřil a prohlédl rentgenový snímek, který nechal zhotovit.

"Napíšu vám doporučení a vy, se co  nejdříve objednejte."

Čekací lhůta do rehabilitačního ústavu byla pár týdnů a my jsme se tam s manželem a s dcerou ocitli někdy začátkem března. Smpatický primář dceru pečlivě vyšetřil.

"Je mi to líto," řekl. "Ale tohle je už bohužel na korzet. Levá lopatka je vychýlená o osmnáct stupňů a zakřivení páteře má odchylku od normálů třicet stupňů, to už cvičení žádné nezachrání. Náš technik vám udělá pro dceru korzet na míru a ona ho potom bude muset nosit, podle toho, jak určím, minimálně pět let…" 

To mě trochu rozhodilo, protože dcera je poměrně energická a spoutanou v korzetu jsem si ji neuměla představit. Ale co se dalo dělat? Nic, jen smířit se a doufat, že to snad nebude tak strašné. Technik vzal dceři míru, další dva jí na holé tělo utvořili sádrový odlitek, podle kterého vyrobili odlitek umělohmotný, a dcera dokonce dostala možnost vybrat si, jaký bude mít korzet potisk. Výběr byl poměrně bohatý, od grafitů, přes srdíčka až po motýly. Simča si vybrala to poslední a tak odjížděla z ústavu s korzetem, na nichž létali světle fialoví motýlci. Tři týdny měla na zvykání, což znamenalo, že ho nasazovala jen na pár hodin. Bála jsem se, jak si zvykne, ale během tří neděl to zvládla. První dva měsíce ho musela nosit třiadvacet hodin denně, směla ho sundávat pouze na hygienu a pravidelné cvičení (třikrát denně patnáct minut.) Nebyla to vážně žádná legrace, korzet jí po jídle tlačil do bříška, nemotorně se pohybovala, nevěděla, jak se obléknout, protože s korzetem se změnilo i číslo oblečení. Pod korzet se doporučuje nosit především bavlněné, bezešvé tílko nebo tričko, aby dobře sálo pot, netlačily švy a tak jsme přímo v léčebně zakoupili pár bílých bezešvých triček, jednou cca za dvě stě padesát korun. Simča je dost energická a temperamentní, pod plastovým krunýřem se dost potila a tak i přes bavlněná trička dostala vyrážku, kterou se nám naštěstí podařilo vcelku rychle a úspěšně zlikvidovat. Ve škole získala úlevu od tělesné výchovy. Zpočátku jí to mrzelo, ale zvykla si, korzet nosila skutečně poctivě. Po dvou měsících pravidelné nošení i cvičení dostala ale angínu, antibiotika a tak korzet na doporučení lékaře odložila. Týden proležela bez něj, a když si ho po ukončení nemoci vzala na sebe, tvrdila, že ji tlačí. Zatelefonovala jsem tedy do léčebny a měla jsem štěstí, že na druhý den se tam omluvil jeden pacient, tak Simču vzali na prohlídku místo něj. Narychlo jsme opět jeli do Košumberku. Jaké bylo naše překvapení, když se pan primář při vyšetření začal usmívat!

"A máme tady první vlaštovičku," povídá vesele. "Za dva měsíce krásné zlepšení! Je vidět, že nosí korzet poctivě a za to jí ubereme dvě hodiny, teď už ho bude nosit jen jedenadvacet hodin denně." Nevěřili jsme vlastním uším, ale rozlil se nám po těle, moc hezký pocit. Co je to pro zdravého člověka dvě hodiny? Možná nic zvláštního, ale pro nás to bylo skutečně velké povzbuzení. Simče ještě ten den technik upravil, aby jí netlačil a my se vrátili domů celí nadšení. Simča dál nosila korzet "jen" jednadvacet hodin denně, cvičila a také docházela na rehabilitace do místní nemocnice. Při další kontrole v červnu, nám pan primář ubral další tři hodiny, takže Simča nosila korzet už pouze osmnáct hodin denně, což byl pro nás ohromný úspěch! O prázdninách nastoupila do rehabilitačního ústavu na a my jsme věřili, že se tam její páteř zase trochu narovná. 

 

Vyšlo v Překvapení 2015, pod názvem Dceru mi spoutali do korzetu.

 

Rehabilitační ústav

 

Předtím nežli nastoupila Simča do léčebny, panovala neuvěřitelná tropická vedra, dcera chtěla se koupat a cákat v bazénu na zahradě, a tak se nedržela úplně poctivě pokynů pana doktora, což se jí nejspíš vymstilo. Hned po příjezdu do nádherného prostředí Hamzovy léčebny ve východních Čechách, podstoupila vstupní prohlídku, u které jsem byla přítomná a přitom jsem si všimla, že má jedno rameno trochu níž, nežli to druhé.

"Nehrb se," napomenula jsem ji. "Narovnej se pořádně."

"Mě to líp nejde!" Škaredila se.

"Ale určitě jde"" brblala jsem v domnění, že Simča dělá nějaké legrácky, jak mívá ve zvyku. "Jak tě má takhle paní doktorka prohlídnout?"

"Jen ji nechce," zastala se jí milá a příjemná lékařka z Petrohradu. "Vidím, že stojí, jak může."

Paní doktorka dokončila příjem a předepsala procedury, které mi předložila sestra později k podpisu. Kromě pravidelného cvičení měla naordinovanou také parafínovou lázeň na šíji a záda, mechanoterapii, klasickou masáž s předehřátím, skupinové cvičení, elektroléčbu a plavání v bazénu. Odjížděli jsme s manželem s pocitem, že všechno bude dobré. Rehabilitace zasahovala sice do školního roku, ale to nevadilo, protože zde byla základní škola.

Všechno se zdálo být v pohodě. Jenže když Simča absolvovala v léčebně kontrolní RTG, zjistilo se, že zakřivení páteře se o šest stupňů zhoršilo! Nové doporučení bylo nosit korzet dvacet hodin (dvě hodiny dostala přidáno) a muselo se přitvrdit i ve cvičení, místo třikrát denně cvičit šestkrát denně. V léčebně, kde jsme ji pravidelně každou sobotu navštěvovali, strávila třicet dní, rozcvičila se, zažila příjezd cirkusu Paciento a účastnila se i jeho léčebného programu. Při odjezdu odjezdu jí byl indikovaný opakovaný pobyt v léčebně.

Následoval korzet číslo tři, který ji opět po třech měsících tlačil. Při kontrole byla zjištěna lordoza 50 stupňů a kyfoza 27 stupňů.

Simču proto vyřadili z evidence rehabilitačního ústavu a odeslali ji do Fakultní nemocnice v Brně Bohunicích ke zvážení operace páteře, což jsme absolvovali 22. 2. 2016. Ten den byla Simče doporučená třídenní hospitalizace k předoperačnímu vyšetření.

Ta proběhla 18 - 20. dubna, během ní bylo provedeno kompletní klinické a RTG vyšetření, rozhodnuto o operaci, která měla proběhnout původně do šesti měsíců od posledního vyšetření, ale protože  někdo operaci z důvodu nemoci odřekl, byla zařazena k výkonu jako náhradnice místo něj, tedy již za necelý  měsíc!

Diagnoza  M4120 skol. T dx conv idiop. iuven, Lenke 1A -

Operace páteře, kdy jí zpevňovali páteř titanovou destičkou, byla tedy naplánovaná na 18. 5. 2016. Předtím jsme absolvovali hromadu vyšetření - interní, RTG plic, EKG, neurologické vyšetření, vyšetření plic plus spirometrie, hematologie a krevní odběry. V době operace nesměla mít opar, ani virozu. Zkrátka musela být naprosto zdravá. 

 

Operace páteře

Operace páteře proběhla 19. května ve Fakultní nemocnici v Brně - Bohunicích.

 

Den, kdy ji operovali, byl snad nejdelším dnem v našem životě, neb výkon trval nekonečných osm hodin. Pět dnů strávila na jednotce intenzivní péče, kam nás nepustili, ale když ji přestěhovali na oddělení, hned jsme se za ní rozjeli. Cácorka byla pohublá, rozbolavělá, ale šťastná, že to má za sebou. Jizvu na zádech měla dlouhou pětačtyřicet centimetrů, ale páteř krásně rovnou! Propustili jí přesně dva týdny od hospitalizace a domů ji dovezla sanitka, protože převoz autem vsedě nebyl možný. 

Doma bandážovala nohy, cvičila, píchala pod kůži na bříšku Fraxiparine na ředění krve. Nesměla se opalovat, ani koupat a tak letní radovánky šly mimo nás. 

Tři týdny po operaci jí u nás v nemocnici vytáhli stehy a v následujícím školním roce byla osvobozená od tělesné výchovy. Nesměla zvedat těžká břemena, přetěžovat páteř, spát na břiše, bruslit, lyžovat, jezdit na kole. Tři měsíce po operaci proběhla kontrola, opět v třídenní hospitalizaci, další, už jen ambulantní půl roku od operace a poslední rok po operaci. 

Všechno je dobré, jen záda jsou v určitých místech necitelná a občas pobolívají. Cvičit musí pořád.

Jaroslava Hofmanová