Stávkující muškát

03.05.2016 17:16

Ten muškát ke mně nechtěl, to bylo jisté od první chvíle, bránil se od okamžiku, kdy jsem po něm sáhla. Vzala jsem ho jemně do konečků prstů, pečlivě ho  prohlížela a najednou bum, vypadl mi z ruky, skoro bych řekla, že vyskočil. Zachytila jsem ho včas, naštěstí se nerozbil o podlahu v obchodě.

 „Měl jsi kliku,“ povídám mu konejšivě. „Kdybych tě nezachránila, byl bys na padrť!“

Neříkal nic, uvelebil se v nákupním košíku, ale pokoj nedal, v jednom kuse protestoval. Pořád se kácel, padal do všech světových stran a já ho rovnala do latě.

Konečně jsem nakoupila a vystávala frontu u pokladny, ale muškát jsem za trest dala na jezdící pás jako poslední. Samozřejmě mi dal vědět, že ho to štve, zase lehnul, jenže já ho tentokrát nechala být. „Chceš ležet? Lež, mě je to jedno!“

Pokladní namarkovala skoro celý nákup a nakonec přišel na řadu muškát. Když procestoval přes pokladnu, ukázala se na monitoru cena 34, 90 korun. „Mladá paní,“ upozornila jsem ženu za pultem. „Na ten muškát byla poloviční sleva, že jste mi ji tam neudělala?“

Usměvavá mladá paní koukla do účtenky. „Ne, omlouvám se, hned to napravím!“

Zazvonila na zvonek a po pár minutách se dostavila kulatá paní vedoucí. „Máte problém?“

Když pokladní vysvětlila, o co jde, vedoucí přikývla, udělala storno. Pokladní opět muškát namarkovala a dala slevu. Když mi však podala lístek, zkoprněla jsem. Muškát byl namarkovaný třikrát za 34, 90 a sleva žádná.

Řekla jsem to nahlas, pokladní jen nechápavě zakroutila hlavou a ještě jednou zazvonila na vedoucí.

„Pořád ten muškát,“ hlásila jí. „Naskočil tam třikrát a sleva žádná!“

Vedoucí opakovaně cenu muškátu zrušila, ale když ho paní u pokladny chtěla opět projet, nechytal se se. Chudák tam s ním cloumala na všechny strany a nic…

Došla mi trpělivost. „Víte co?“ povídám zpoceně. „Já ten muškát nechci, od začátku stávkuje, nechce ke mně, tak si ho nechte, když jsou s ním takový problémy!“

V tom okamžiku cena muškátu naskočila. „Tak co, chcete ho nebo ne?“ zeptala se pokladní pro jistotu.

„Tak teda jo, když naskočil,“ vzdychla jsem, „Asi se zalekl, že ho tady nechám. Tak mi ho dejte!“

A tak jsem muškát strčila do tašky. Tentokrát jsem o něm vůbec nevěděla, nepadal, nelehal. Doma jsem ho přesadila do nádherného keramického květináče a on vypadal spokojeně. Před pár dny začal kvést…Nádhera, úplně mě nadchnul a tak myslím, že se mi chce za to svoje prvotní zlobení nejspíš nějak odvděčit…

Jaroslava Hofmanová