Stěhovavý dědeček alias Hřebíkov

13.06.2016 08:19

Děda Ludvík s babičkou Andou se brali před druhou světovou válkou a dost často se s dětmi stěhovali. Proč? Protože Ludvík byl tak trochu konfliktní typ a měl zvláštní dar, svojí nesnášenlivou povahou si dovedl nadělat za malou chviličku hromadu nepřátel. V padesátých letech žila rodina v malé vesničce blízko Chebu a i tady Ludvík měnil mezilidské vztahy v bitky. Jednou takhle odpoledne běhal po zahrádce a počítal drůbež. „Krásně se nám to vyvedlo, mámo,“ volal na babičku, která pobíhala okolo dětí. „Králíci vyvedli mladé. A housata se mají k světu…“ Nestačil domluvit, na cestě za domem se ozvalo kvílení brzd, zběsilé kejhání a následoval náraz. „Co to bylo, Ando, slyšíš to?“ Vykřikl v neblahém tušení a proběhl domkem na dvůr, kde se pásl houf malých housat. Podívaná, která se naskytla jeho oku, mu do tváře nevehnala slzy smutku, ale vzteku. Do plotu zahrádky totiž naboural sousedův automobil a pod jeho koly skončilo život pár mladých husiček. Ludvík rázně plot přeskočil a chytil souseda pod krkem. „Co děláš?“

Soused právě vystupoval z automobilu. „Ludvo, promiň, ale mě selhaly brzdy! Vyrovnám to!“ „Já ti dám brzdy,“ ječel Ludva a nadávkami při tom nešetřil, nebýt babičky Aničky a plačících potomků, mohla jeho satisfakce skončit snad i krveprolitím. Děda uklidil sice tu neblahou spoušť, ale sousedovi přísahal krutou pomstu, další dny čekal na vhodnou příležitost. Ta se mu naskytla jednou o víkendu, když oknem spatřil, jak soused balí kufry a s manželkou je nakládají do vozu. „Ando,“ zavolal na babičku, „Nevíš, kam jsem dal hřebíky, když jsem spravoval králíkárnu?“ „A na co je chceš?“ podivila se babička, avšak donesla z komůrky plechovku plnou hřebíků. „Tady jsou, ty budeš zase něco kutit?“ „Ne. Ty nasypu pod kola tomu vrahounovi od vedle,“ děl Ludvík mstivě. „Ať si při výměně pneumatik řádně užije!“ Babička spráskla ruce. „Proboha Ludvíčku, nedělej to! Víš přece, že s těmi husami to neudělal schválně a chtěl všechno vyrovnat!“ Děda neposlouchal, vsypal si do kapsy hromádku hřebíků a pádil k silnici. Tam se rozhlédl, a když se nikdo nedíval, pěkně zčerstva posypal silnici hřebíky a schoval se za plotem. Jakmile soused vjel na hřebíky, ozvala se rána, ozvalo se pískání a automobil skončil v příkopě. Ludvík se smál, až se za břicho popadal, zapálil si viržinko a šel se to podívat zblízka.

„Copak kamaráde, snad jsi nepíchnul?“ Otázal se škodolibě. Soused vylezl z auta, prohlédl kola a silnici. „Někdo tady vysypal hřebíky,“ odfrknul otráveně. „Nevíš o tom něco?“ „Já?“ Ludvík se zatvářil dotčeně. „Nu, napadlo mě, jestli ti ještě neleží v hlavě ta příhoda s husami…“

„Kdepak, ale to víš, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Na každého jednou dojde,“ dodal ještě Ludvík zlomyslně a sledoval pocitem satisfakce, jak soused koulí rezervu.

Kdysi dávno, za starých časů se vyřizovaly spory mezi sousedy jednoduše, vyhlásila se krevní msta. Čím jedna strana začala, poškozená strana se odměnila stejně a vše pokračovalo dál, hromadilo se, násobilo. Ludvík to cítil stejně, navíc nedokázal sousedovi odpustit ani po této příhodě. Mstít se mu docela zalíbilo, tak v jednom kuse seděl u okna a bedlivě pozoroval, co soused dělá. Jednou v sobotu po obědě si všimnul, že soused vykopává odpadovou strouhu na dešťovou vodu ze střechy. „To není špatný nápad.“ Pomyslel si. „To by se docela šiklo.“ Jenže kopat se mu nechtělo a tak se po neděli na sousedovu strouhu za domem nenápadně napojil. Andulce se to nelíbilo. „Ludvíčku, co to zase provádíš! Bude z toho jenom zle! Proč si nevykopeš svoji strouhu.“ „Proč bych se namáhal, jejich strouha unese vodu z naší střechy taky.“ Soused však byl jiného názoru, jakmile zjistil, že se děda na strouhu napojil, zavezl jí hlínou.

Ludvík bral jeho čin opět jako bezmeznou křivdu, o to víc souseda sledoval a lámal si hlavu, co by mu provedl. Číhal na vhodnou příležitost, která přišla zanedlouho s prvním jarním sluníčkem. Sousedka větrala na zahradě peřiny a Ludvík si zamnul ruce. Přes úpěnlivé prosby svojí rodiny se ozbrojil ruční stříkačkou. „Počkej, já ti ukážu!“ Mnul si ruce. „Já ti ty peřiny vyvětrám!“ Babička Andulka si utírala cípem sněhobílé zástěrky modré oči a děti, které se na ní věšely, plakaly s ní. Ludvík počkal, až sousedka zašla do domu, potom se připlížil k bidlu a jal se pruhované duchny postřikovat. Kropení sice prádlu prospívá, ale po kyselině solné, kterou měl Ludvík díky svému zaměstnání jako vozový elektrikář na dráze doma zásobu, zely v peřinách díry jako v řešetu. Sousedovi bylo hned jasné, odkud vítr fouká a tak může Ludvík mluvit o štěstí, že tentokrát volil soused místo odvetné msty soudní cestu, protože kdo ví, jak by to jinak dopadlo. Ludvíka tahle nevydařená akce stála patnácti procentní srážkou ze mzdy a ponaučení, že podobným způsobem svoje pře vyřizovat nemůže. Po těchto událostech zvedl kotvy, přestěhoval se z rodinou jinam, avšak vesnice, kde se příhoda udála, si za to vysloužila přezdívku Hřebíkov.

Jaroslava Hofmanová

 

Vyšlo v Chvilce pro tebe č. 23/2016