Ticho lesa

31.10.2015 09:13

Mám ráda přírodu i podzim a často vyrážím na procházky, nejraději do nedalekého lesíka. Stejně, jako jednu sobotu po ránu. Slunce vykukovalo z mlžného oparu, ohřívalo jehličnaté stromy a já se nemohla na tu nádheru vynadívat. Zlaté paprsky prosvítaly nesměle mezi smrky, duhové kapky rosy se leskly v mechu i kapradí a v dáli klepal do kůry stromu datel. Hned zkraje jsem zahlédla poskakujícího zajíce, pár nahnědlých žabiček a našli několik bedel i nádherných červených muchomůrek. Kochala jsem se tichem lesa, které nečekaně prořízlo docela protivné zvonění. Copak to tady zvoní? Mobil? Ale čí, já ho s sebou nemám...Rozhlížela jsem se, nikde ani živáčka. Možná mobil někdo ztratil, anebo se někomu v lese udělalo špatně, omdlel a teď mu ten telefon zvoní v kapse...

Šla jsem dál a očima provrtávala les. Což jestli někdo potřebuje pomoci?

Prodírala jsem se křovinami, houštinami za zvukem zvonícího mobilu, prolezla smrkovým mlázím a nečekaně stanula na malé mýtince, kde se cosi modralo... Jen co noha nohu mine, jsem se plížila kupředu a pak jsem to uviděla. Mezi dvěma stromy visela natažená nepromokavá modrá plachta, pod ní ležel ve spacáku člověk, který se nehýbal. Zvonění mobilu pocházelo odsud. Došla jsem blíž, nahnula se k němu, když zcela nečekaně otevřel oči. Pěkně jsem se lekla, ale on možná ještě víc.

"Co tady děláte?" zeptal se udiveně.

"A co tady děláte vy? Myslela jsem, že se vám něco stalo, zvoní vám hrozně dlouho mobil!"

"To je manželka," vysvětlil. "Včera večer jsme se kapku pohádali, tak jsem si sbalil spacák a šel spát do lesa. Nemluvím s ní a tak to zvedat nebudu." Telefon vypnul, obrátil se ke mně zády a zavrtal do spacáku. Mně se ulevilo, především proto, že lesem se opět rozhostilo nádherné ticho.

 

Jaroslava Hofmanová