To víš, jsem frajerka

11.12.2015 17:44

Vždycky jsem ráda nosila delší vlasy, krátké jsem je měla ve svém životě opravdu jen malou chvilku a myslím, že mi ani neslušely. Dlouhý vlasy zkrátka zbožňuju a tuhle zálibu jsem nejspíš zdědila po mojí milované babičce Marii. Co moje paměť sahá, na vlasy si potrpěla.

Když jsem byla malá, občas jsem u ní zůstávala na víkend a ráno s úžasem pozorovala, jak babička ty svoje husté, tmavě hnědé vlasy upravuje. Nejprve rozpustila pletený cop, který nosila přes noc, aby se jí vlasy nezacuchaly, potom je pečlivě rozčesala, smotala do uzlíku a upravila pod síťku…

„Babi, ty máš krásný vlasy,“ říkávala jsem s nefalšovaným obdivem, protože jsem takovéhle vlasy u žádné jiné babičky neviděla.

A babička se rozpustile zašklebila. „To víš, jsem frajerka…“

Bylo jí víc než sedmdesát, když zemřela, husté vlasy jí sahaly pod lopatky, nebyla v nich jediná šedivá nitka...A na to dneska dost často vzpomínám…

Jsem už taky ve věku, kdybych mohla být babičkou a stále nosím delší vlasy. Včera jsem si je při pečení vánočního cukroví stáhla do copu a moje dcera si mě dost zvláštně prohlédla. „Mami, ty máš dlouhý vlasy,“ povídá. „Vypadáš, jako když ti bylo třicet…“

Jen jsem na ni čtverácky jsem zamrkala a neřekla nic, i když mě řádně svědil jazyk. Měla jsem totiž nesmírnou chuť říct památnou babiččinu větu.

„To víš, jsem frajerka…“