Úplně cizí nádraží. Jaroslava Hofmanová

25.08.2016 14:39

Byl to docela šok, otevřít oči a ocitnoutse na peroně úplně cizího nádraží. A já tam byla...

Seděla jsem na staré dřevěné lavičce, nechápavě se rozhlížela, cítila tíseň na duši. Jsem někde. Ale kde? Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? Všechno okolo mě bylo zahalené šedým závojem a já se marně snažila určit čas, nebo aspoň roční období. Je večer, nebo ráno? Jaro,
nebo podzim? Chtěla jsem se mrknout na mobil, ale neměla jsem ho u sebe a chyběla mi i kabelka. Očima jsem vyhledala nádražní hodiny, které neměly rafičky. Ztěžka jsem vstala, prošla dveřmi do nádražní haly. Byla dost veliká, trochu mi připomínala halu v Chebu, nebo v Havlíčkově Brodě, ale nebylo v ní živáčka a moje klapající podpatky na dlažbě výhružně duněly. Hlasitá ozvěna mě vyděsila, přidala jsem do kroku a nekontrolovaně se rozběhla k východu. Prudce jsem vzala za kliku a nečekaně se ocitla ve vzduchoprázdnu. Dost divný pocit, plavat nekonečným šerem, kde není zhola nic. Trvalo to jen pár prchavých vteřin, najednou jako by mě někdo chytil za nohy a táhl dolů. Padala jsem a padala. Přistání na zem bylo tak prudké, že jsem ucítila ohromnou bolest, v celém těle. A najednou jsem spatřila, že se nade mnou sklání pár lidí v bílých pláštích, chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to, jako bych byla přivázaná. Chtěla jsem promluvit, ale z pusy mi nevyšla jediná hláska, jako bych byla němá. Přemohla mě hrůza, šlo mi jen mrkat očima a jeden z lékařů si toho všiml. "Je zpátky," řekl. "Probírá se, připíchněte ji..."

Ocitla jsem se znovu ve zduchoprázdnu. Plavala jsem známou šedou mlhou, rozmachovala rukama, nohama a dlouhé vlasy mi vlály kolem hlavy jako ve zpomaleném filmu. Teď jsem spatřila  bílé světlo, které se plíživě přibližovalo. Vycházelo ze dveří, které jsem už
dnes jednou viděla. Vchod do cizího nádraží. Připlula jsem k němu a vstoupila. Nádražní hala v téhle chvíli ožila, všude panoval šum a chvat, všude proudily davy lidí a obchody byly otevřené. Nějak se mi ulevilo, prošla jsem halou, ocitla se zpátky na peronu. Hodiny už měly rafičky, ukazovaly pět hodin.  V ruce jsem držela mobil, přes rameno měla svoji černou kabelku a nasedala do vlaku, který na první oleji vesele odfukoval. Věděla jsem, že mě zaveze zpátky domů, spokojeně jsem se uvelebila v kupé a zaklapla víčka. Když jsem otevřela, ležela jsem stále na operačním sále, ale už jsem se mohla hýbat. Šlo to sice jen ztěžka, ale šlo to. "Málem jsme vás při té operaci ztratili..."
povídá s úsměvem šedovlasý pan doktor, co mě plácal po tvářích. "Vy jste nám ale dala zabrat!" Pokusila jsem se o úsměv, ale nevím, jestli se mi povedl, cítila jsem neuvěřitelnou únavu. "A kdybyste věděl, jak jsem při tom pitomým žlučníku dostala zabrat já..." pomyslela jsem si a znovu tiše usnula. Všechno bylo v pořádku, nic se mi už nezdálo.

Jaroslava Hofmanová