Velikonoční

19.04.2017 18:09

Simča je pubertální holka, která moc ráda vaří a nakupuje. Což o to, je pracovitá a zručná, vaření jí docela jde. Ale to nakupování…

Před posledními velikonocemi jsme si spolu vyrazily na nákup do ohromného obchodního řetězce, který u nás ve městě vyrostl a šly jsme samy, bez manžela a synů, abychom si to řádně užily. Zkrátka udělaly jsme si malou dámskou krasojízdu bez mužských, kteří nás při nákupech trochu svazují.

Koupily jsme si něco na sebe, velikonoční výzdobu, barvy na vajíčka, sladkosti pro koledníky. Pomalu jsme šly k pultovému prodeji a Simča ukázala prstem na lahůdky za sklem. „Mami, uděláme koledníkům obložené chlebíčky? Koupíme nějaké pomazánky?“

Zastavily jsme se u průsvitného pultíku, z kterého se na nás smálo nepřeberné množství lákavě nazdobených pomazánek.

„Proč ne? Pár chlebíčků udělat můžeme.“ Povytáhla jsem obočí a mrkla na ni. „Ale podívej se, jaká je tady fronta, nechce se mi tu stát.“

„Já klidně počkám,“ nabídla se ochotně dcerka. „Ty se jdi ještě podívat po obchodě a já nějakou pomazánku koupím sama. Ale kterou?“

Nemohla si vybrat. Hodila jsem očkem po pestré nabídce. „Co třeba sýrovou s česnekem a salámovou s hořčicí? Nebo tvarovou s pažitkou a vajíčkovou?“

Simča přikývla a já jsem ji na pár minut opustila. Vůbec mě nenapadlo jí říct, že od každé pomazánky má vzít jen deset deka, protože na jednu večku to bohatě stačí, připadalo mi to samozřejmé. Jenže Simča sama ještě nikdy vážené pomazánky nekupovala a matematika jí taky moc nejde, takže když se jí paní prodavačka zeptala, kolik toho chce, poručila si od každé pomazánky kelímek. Málem mě ranila mrtvice, když jsem se po chvíli vrátila a Simča v rukou dřímala skoro kilo a půl pomazánek (čtyři vrchovaté kelímky přibližně po třiceti dekách). Vracet nám to připadlo hloupé a tak jsme si je vzaly. Byly výborné, namazaly jsme je na chlebíčky koledníkům, ale ještě nám jí zbylo tolik, že jsme jí s chlebem baštily celý týden….

Jaroslava Hofmanová

Jaroslava Hofmanová