Vykvete a zahyne. Jaroslava Hofmanová

29.06.2017 08:03

Moje přítelkyně Viola byla skvělá holka, takové milé, zářivé sluníčko, které se neustále jen usmívalo. Nesmírně jsem ji miloval.

Viola měla víc zálib, ale jedna z nich mi připadala skoro úchylná. Šlo o netřesky. Když jsem prvně uviděl její zahrádku, nevěřil jsem vlastním očím, netřesky všeho druhu se nacházely všude, kam jen moje oko sokolí dohlédlo. Lemovaly bílou cestičku k domu, svítily na upravených záhoncích, dívaly se na mě ze všech možných i nemožných nádob. Byly zasázené ve starých železných kastrolech, smaltovaných konvicích, či obnošených botách. „Proč jich tady máš tolik?“ Divil jsem se s očima navrch hlavy. Věnovala mi nevysvětlitelný pohled a z jejich zelenkavých očí vylétla zvláštní, smaragdová záře.

„Protože netřesky jsou výjimečné. Nejen, že jsou úžasně nádherné a mají zvláštní léčebné účinky, ale vykvetou jen jednou, víš? Vykvetou a pak zahynou!“ Nekomentoval jsem to, myslel jsem si své. Jenže Viola se o netřesky starala jako o vlastní děti, několikrát denně je ošetřovala, plela, utírala z nich prach, zalévala je, rozmnožovala. Skoro mi to přišlo nenormální, neb na zahrádce jinou květinu neměla. Pak mi jednoho dne oznámila, že čeká dítě a já se radostí zalykal. Popadl jsem ji do náručí a začal s ní po zahradě tančit mezi těmi všemi netřesky. Večer jsme trochu slavili, spát šli nějak k půlnoci. Ráno se Viola probudila a v očích měla šedivou mlhu.

„Měla jsem neobvyklý sen,“ řekla tiše a zadívala se z okna. „Věřil bys tomu, že v minulém životě jsem byla květinou?“ Skoro jsem oněměl.

„Cože? Jakou květinou?“

„Netřeskem,“ konstatovala a pozorovala přes okenní tabulku svoje záhonky. Vzal jsem ji něžně za ruku a políbil ji do dlaně.

„Jak jsi na tohle přišla?“ Podívala se skrze mě.

„V noci se mi o tom zdálo. Vím, že až se mi narodí dítě, umřu, zahynu jako ten netřesk. Zkrátka vykvetu jen jednou.“

„To je blbost,“ uklidňoval jsem ji. „V jiném stavu se zdávají divné sny, hormony pracuji, nemůžeš tomu přikládat žádnou váhu.“ Zdálo se, že se uklidnila, ale v průběhu těhotenství trávila nejvíc času tím, že se starala o svoje netřesky, snad nedělala nic jiného. A já zoufale čekal, že po narození dítěte, jí to přejde. Dítě přišlo v den, kdy na zahradě vytrhávala ze záhonku odkvetlé netřesky.

„Vidíš? Vykvetly a zahynuly,“ brumlala směrem ke mně, pak se najednou zkroutila v křečích do klubíčka. „Už je to tady! Odvez mě do nemocnice!“ Nečekal jsem na nic, naložil ji do auta a vyrazil jako o závod. Dcera, která se narodila o šest hodin později, dostala jméno podle květiny, Jiřinka, jak si přála Viola. Ta měla velké problémy. Přirostlé lůžko, špatnou srážlivost krve. Masivní krvácení se nedalo zastavit, zemřela další den ráno. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale zkrátka to tak bylo. Z porodnice jsem si odnesl malou Jiřinku se slzami v očích. Od té chvíle uběhlo pět let. Nedávno jsem dcerku přivedl domů ze školky a nechal ji běhat po zahradě, o kterou jsem se léta nestaral. Nechal jsem ji zarůst travou a potom jsem všechno (i netřesky) posekal sekačkou, abych se jich zbavil, nemohl jsem se na ně ani podívat. Jiřinka však nečekaně přišla ke mně a v ruce svírala trs netřesků.

„Táto, koukni na ty kytky, rostly za garáží. Jsou to netřesky, víš, o tom, že jsou vzácné? Ony totiž kvetou jen jednou, potom umřou. Musím se o ně postarat. Já jsem totiž v minulém životě byla květinou.“ Neřekl jsem na to nic, jen něco ve mně bolestně zúpělo.

Jaroslava Hofmanová