Vzpomínky se vznášejí...

11.10.2015 11:27

Když tehdy táta pověsil ten lustr do našeho dětského pokoje v novém domě, byla jsem šestiletá holka a nějaký lustr mě ani za mák nezajímal. Brala jsem ho jako samozřejmost, na kterou se díváte denně a nevnímáte ji. Zkrátka kus domácnosti. Lustr je lustr.

Jak letěl čas, nahradil táta lustr modernějším
svítidlem a ten starý odnesl na půdu. Nechtěl ho za žádnou cenu vyhodit, protože měl k němu citový vztah, vždyť to byla první věc, kterou si s maminkou koupili do domácnosti s maminkou, když se vzali.

Táta postupně měnil podle mody v domě lustry,
křesla, koberce, obývací stěny, ale většinou už je vyhazoval. "Dnes je všeho dost," říkával po sametové revoluci. "Je naprosto zbytečné něco schovávat, dá se už koupit všechno."

Když táta umřel, nechtěla mamka dál žít v domečku,
který společně před pětačtyřiceti lety postavili. "Všude tátu vidím, " tvrdila smutně. "Já tady bez něj zkrátka nemůžu žít..."

No a tak jsme si to bydlení nakonec vyměnili,
maminka se přestěhovala do našeho bytu v paneláku a my do rodinného okálu.

Tuhle dělala naše dcera pořádek v zahradním domečku a objevila ten starý lustr, co táta měl tolik rád. "Co s tím?" zeptala se.  V ten moment, jako by probudila minulost. Vidím tátu, jak lustr věší a jak se šťastně směje, nemůže se na něj
vynadívat...Něžně jsem lustr pohladila. Vyhodit ne, to by asi byla škoda, sklo a chrom, to už se dnes běžně nevidí. A navíc, když se na lustr podívám, vidím zcela jasně, jak svítí v našem dětském pokoji a táta nám dává pusu na dobrou noc.
V duši se mi rozlévá úžasně krásný pocit. Sedím, lustr tiše pozoruju a vzpomínky se vznášejí stejně jako ten lustr, co už v našem domě zase svítí...