Zanedbaný chlapík

16.12.2015 11:39

Je to vážně neobvyklý pocit, když se díváte do tváře cizího člověka, který o vás tolik ví. Ví, jak se jmenujete, kde bydlíte, kde pracujete. Ví, co nesnášíte, co zbožňujete…

Přesně tenhle zvláštní dojem se mi usadil za krkem, když mě neznámý, poněkud pomačkaný chlapík, dohnal u železničního přejezdu proti hřbitovu. Kráčela jsem do práce a okolo mě padala jako tenká záclonka průsvitná mlha. Zalézala pěkně za nehty.

Na semaforu před kolejemi se rozsvítilo červené světlo, ostře prořízlo nadýchané chuchvalce a rudými paprsky zakřičelo, jako kdyby mě chtělo varovat. Zastavila jsem svoje kroky, pruhovaná závora padla se zavrzáním k zemi a pár vteřin poté se za mnou ozvalo dunivé zakašlání. Divné, neslyšela jsem žádné kroky…

Obrátila jsem se a můj pohled se svezl na neznámého chlapíka, co stál za mnou. Nebyl ani malý, ani velký, ani tlustý, ani hubený a působil poněkud zanedbaným dojmem. Delší prošedivělé vlasy měl rozcuchané a neholil se určitě už několik dnů. V prstech levé ruky držel cigaretu bez filtru a klepal s ní do pravé dlaně. Musel mě sledovat.

„Máte oheň?“ utrousil jako by mimochodem a pomalým pohybem vsunul cigaretu do pusy.

„Ne, já nekouřím.“

„No jo, vždyť já vím, ty kouření nesnášíš.“ zahučel dutě. Poplácal se po kapsách, našel zmuchlanou krabičku sirek a zapálil si. Fascinovaně jsem ho pozorovala…Po kolejích se k nám řítil splašeně rychlík. „Ty radši čteš…“

„Jak to víte?“ Došlo mi konečně. Zamračila jsem se.

„Vím o tobě všechno, “ dodal, přimhouřil oči, až z nich byly úzké čárečky, začal mi tykat a oslovil mě dokonce křestním jménem. Začal na prstech vypočítávat, co o mně ví a věděl toho vskutku hodně.

 „Já vás neznám, co mi chcete?“ Ohradila jsem se a necítila se právě nejlíp.

„Chci se s tebou osobně seznámit, doprovodím tě…“  

„Nemám zájem, nechte mě být,“ vyhrkla jsem a v duchu si nadávala, že jsem nejela autobusem.

„Tak nedělej fóry,“ udělal krok ke mně a natáhl po mě ruku. „Nebo tě to bude mrzet!“ Automaticky jsem couvla. Závory se zvedly nahoru a já začala utíkat.

„Tak si dej lepší pozor, koho si přidáváš na facebooku do přátel, ty huso! Nemuselo by se ti to vyplatit.“ Volal za mnou a chechtal se jako cvok.

Letěla jsem jako o závod, ani jsem se neohlédla.

Odpoledne jsem si doma zapnula počítač, přihlásila se na facebook, a prozkoumala pečlivě všechny svoje přátele. Moc jich tam nemám a velkou většinu z nich osobně znám, jsou to lidi z mého okolí, kamarádi, spolužáci, kolegové z práce. Pravda, mám tam i pár cizích lidí, ale to jsou ženy, které fandí mému psaní. Není tam žádný cizí muž…Tak tedy nějak nechápu, kdo je to, ten zanedbaný chlapík, co mě krátce po osmé hodině u toho železničního přejezdu oslovil…

Jaroslava Hofmanová