Zatajený dopis

27.12.2016 12:49

Vyučila jsem se cukrářkou a našla si pěknou práci, která mě bavila. Bydlela jsem však s rodiči, což nebylo právě růžové.

S maminkou jsem měla sice hezký vztah, ale táta proti mně pořád něco měl, v jednom kuse mě sekýroval a vadilo mu snad všechno, co jsem udělala.

„Dokud tady budeš bydlet, musíš dodržovat pravidla,“ upozorňoval mě pořád. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít, jsi dospělá.“

Snažila jsem se ním vycházet, ale nebylo to jednoduché, vždycky si něco našel. Začala jsem uvažovat, že se osamostatním a tehdy jsem dostala dopis od bývalé spolužačky Jany z učňáku, psala mi, že u nich ve městě se otevírá velkovýrobna zákusků a majitel nabízí práci i bydlení na místní ubytovně. Zařvala jsem radostí! Stal se zázrak, na který jsem čekala a natěšeně se stěhovala do krajského města. Práce s dorty se mi líbila, parta tam byla super a ubytování taky, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, a nikomu nic nevadilo. Zkrátka život, o kterém mladí sní. S Oldou jsem se seznámila v restauraci na náměstí, kam jsme s kolegyněmi po práci občas zašly. Zbláznila jsem se do něj hned, jak přede mě postavil pomerančový džus, a nic nedbala, že mě kamarádky varovaly.

„Olda je hrozně nespolehlivý tvor,“ tvrdila Jana, která ho znala delší dobu. „Rád se napije, pak ztrácí zábrany a hraje automaty do vyčerpání, od toho dej raději ruce pryč.“ Automaty tehdy v restauraci stály hned u dveří, ale já u nich Oldu nikdy nezahlédla a tak jsem nedala na radu kamarádky, ale na volající hlas toužícího srdce. Do jiného stavu jsem přišla po půl roce známosti, a když jsem to Oldovi oznámila, trochu se ošíval a kroutil, ale pár dní na to mě seznámil se svojí maminkou. Byla to velmi hezká a příjemná vdova a přijala mě opravdu vřele.

„To jsem ráda, že si Olda našel právě tebe,“ tykala mi. „Takovou slušnou a poctivou holku on potřeboval, aby mu trochu přistřihla křidélka. To víš, jsem na něho sama.“ Zčervenala jsem, Olda se vytasil s tím, že čekáme miminko a já s obavami čekala, jak se k tomu jeho máma postaví.

„Ale to mám radost! Svatba doufám bude brzy,“ těšila se. „A bydlet můžete u mě, tady je místa dost.“ Nastěhovali jsme se k ní a já chvíli věřila, že tohle je pravé štěstí, mít lásku, dítě, domov, hodnou tchýni. Budoucí tchýně byla na mě opravdu hodná, měla mě ráda a já ji taky, jenže nás obě začal trápit Olda. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že bude otcem, se proměnil, začal pít jako o závod, často během pár dní jednu půlku výplaty propil a druhou prohrál v automatech. Když mu došly peníze, začal dělat dluhy a nešlo právě o malé částky, ale o tisíce. O svatbě se přestal mluvit. Byla jsem na rizikovém těhotenství, takže jsem pobírala jen nemocenskou, peníze mi chyběly a nebýt Oldovy maminky, nevím, jak bych to zvládala. Obě jsme se mu snažily mluvit do duše, avšak marně, proto jsem mu dala nůž na krk  - buďto já a dítě, nebo pivo a automaty. Tvrdil sice, že chce mě a dítě, ale opak byl pravdou, pil dál, nebral na nikoho ohledy. Nevydržela jsem to psychicky a jednoho dne si sbalila věci. V sedmém měsíci těhotenství jsem se nastěhovala zpátky k našim, i když jsem věděla, že tam nebudu mít na růžích ustláno. Což o to, mamka mě vřele objala, ale táta měl hromadu řečí, vadilo mu, že jsem těhotná, že nejsem vdaná, že nemám peníze, že pořád brečím. Říkala jsem si, že musím vydržet, když nemám kam jít. Maminka se tenkrát léčila, měla rakovinu, které podlehla pár týdnů předtím, nežli se mi narodila malá Eliška. Vnučky se nedočkala.

Mě nastaly krušné chvíle, zůstala jsem sama s nadávajícím tátou a uplakanou Elou, maminka mi hodně chyběla, a občas jsem vzpomínala i na tu Oldovu. Jak se asi má? Neměla bych jí napsat? Mnohokrát jsem se k tomu odhodlávala, ale nikdy si nenašla čas. Po narození Elišky proběhl soud ohledně alimentů, jež činily díky Oldově mizerné finanční situaci jen směšné dvě stovky měsíčně. Peníze sice posílal, ale o dceru nikdy neprojevil zájem, nikdy ji neviděl. Později jsem znala Standu, který probudil moje zklamané moje srdce, Ela si ho oblíbila a tak jsme k němu nastěhovali. Z bytu od táty jsem si tehdy odvezla jen pár odřených knížek, nic jiného mi táta nedovolil vzít, nezbyla mi pořádně ani maminčina fotografie, natož její prstýnek. Dál jsem se s ním nestýkala a později se dozvěděla, že skončil v domově důchodců, kde zemřel. Stalo se to po narození mojí mladší dcerky Anežky, kterou mám se Standou. Je to dítě velmi nadané, ráda píše příběhy, hodně čte a umí krásně recitovat. Na vánoční besídku do školy si měla připravit nějakou básničku a tak jsem se vydala na naši půdu, abych vyhrabala po sobě nějaké knížky básní, protože já jsem poezii taky vždycky milovala. Listovala jsem starými klasiky a najedou ze Seifertovy sbírky, kterou mi dala maminka, vypadl dopis adresovaný mojí maličkosti. Datum na známce prozrazovalo, že byl odeslaný z krajského města před čtvrt stoletím. Krve by se ve mně nedořezal. Psaní bylo otevřené a já ho třesoucí se rukou rozložila. Když jsem ho četla, padaly mi z očí slzy jako hrachy, dopis byl od Oldovy matky, která mě zapřísahala, ať se vrátím, že se o mě i o dítě postará a pokud nechci u ní bydlet, ať jí aspoň dovolím Oldovo dítě někdy vidět…Rvalo mi to srdce, tohle jsem vůbec netušila. Kde se tam ten dopis vzal? Založil ho tam někdo nechtíc, či úmyslně? A proč ho otevřel, když nebyl adresovaný jemu? Napadlo mě jediné, že psaní přede mnou zatajila v dobré víře moje maminka, která tehdy ještě žila, asi se bála, že zase odejdu. Ukázala jsem dopis Elišce a společně jsme se pokusily Oldovu maminku (Eliščinu babičku) najít. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se nám zjistit, že Oldova maminka žije opuštěná v místním domě s pečovatelskou službou, kam odešla po smrti svého jediné syna, který se nikdy neoženil a upil k smrti a žije zcela osamoceně. Pár dní před vánočními svátky jsme se za ní s Elou vypravily. Nedokážu popsat ten pocit, když jsem proti sobě viděla starou shrbenou stařenku, kdysi krásnou a milou ženskou plnou energie, natož chvíli, kdy mě poznala a se slzami v očích objala. Když jsem jí přestavila Elišku, slzy zmizely a na tváři se jí usadil takový zvláštní výraz. Pak popadla Elišku do náručí a vtiskla jí pusu na čelo.

„Tak jsem se přeci jen dočkala, ty moje holubičko!“ Moje srdce jásalo a v duchu jsem děkovala naší malé Anežce, která ve stejném okamžiku nejspíš recitovala na vánoční besídce Seifertovu Maminku.

Jaroslava Hofmanová