Zázrak na počkání

24.11.2015 14:10

Paní doktorka na nové poliklinice ordinuje pouze jeden den v týdnu a jen dopoledne. Není tedy divu, že tamní čekárna je každé pondělí narvaná prasknutí, a proto jsem si včera ráno přivstala, abych byla mezi prvními. Dorazila jsem patnáct minut před sedmou, přesto byla čekárna plná, volné byly jen dvě židle. Tedy ne až tak úplně, na jedné ležela dámská kabelka, na druhé rukavice. Chvilku jsem postávala, ale potom jsem si řekla, že se posadím, nejsem přeci jen už nejmladší, bolí mě kyčel a občas se mi motá hlava, z toho těžkého vzduchu bych možná omdlela. Tak jsem jemně přesunula rukavice na židli, kde se povalovala kabelka a posadila se. Jen jsem se uvelebila, vplula dovnitř starší paní. Byla asi tak v mém věku, kulhala a navíc za sebou vlekla za šedovlasého pána o holi. Jakmile uviděli, kde sedím, sjeli mě oba rozhořčeným pohledem, až jsem zčervenala.

„Já jsem vám, asi zasedla místo ne?“ Kála jsem se a hned vstala, ale paní mě okatě ignorovala, beze slova usadila pána na židli, kterou jsem uvolnila a potom dřepla na vedlejší. O nějakém poděkování nemohlo být řeči. Přála jsem si být neviditelná, tak jsem se styděla.

„Začínáme!“ Sestra otevřela dveře do čekárny a rozhlédla se. „Tak pojďte, vy o té holi!“ Řekla dobromyslně a ukázala na ceduli – Pořadí pacientů určuje lékař.

Pán s paní se pomalu zvedli a šourali do ordinace. Když se dveře ale po půl hodině otevřely a oni vyšli ven, nevěřila jsem vlastním očím. Paní už nekulhala, pán si nesl hůlku podpaží a oba se spokojeně usmívali. Nechápu, jak paní doktorka ten zázrak na počkání udělala, vždyť jsme byli na očním…

Jaroslava Hofmanová