Znamení lilií. Jaroslava Hofmanová

01.09.2016 07:09

To mrazivé únorové pondělí cestovali domů přes Vysočinu. Když ze silnice spatřili kopuli kostela na Zelené hoře, Majdu přepadla nostalgie. Kdysi dávno měli k tomuto místu s Davidem vřelý vztah, kousek odtud mívala chaloupku jeho babička, ke které po svatbě často jezdili na prázdniny a na Zelenou horu chodili randit. Jenže babička zemřela, chalupa změnila majitele, přítomnost se změnila v minulost…Vlastně tady neměli už skoro nikoho, jen Davidova osmdesátiletého prastrýce Jaromíra.

„Nestavíme se u strýčka?“ Napadlo ji při pohledu z okýnka. „Už docela dlouho jsme se s ním neviděli.“

David trhnul odmítavě rameny. „Není doma, volal mi minulý týden, že je v nemocnici v Praze, zapomněl jsem ti to říct.“

„To je škoda. Ale když už jsme tady, nechceš se jít podívat na Zelenou horu, zavzpomínat si?“

„Ne, miláčku, to teda nechci, nemám chuť vzpomínat, ani navštěvovat hřbitov, promiň.“

Celou další cestu spolu mnoho nemluvili, David se tvářil zamyšleně a Majda si potichoučku zpívala tklivé písničky. Dorazili domů dost pozdě a brzo padli do peřin.

O pár dnů později objevili v poštovní schránce parte. Prastrýc Jaromír zemřel a poslední rozloučení se bude konat v pátek na Zelené hoře.

Bylo jim to líto, ale přeci jen strýc byl hodně nemocen a už měl svůj věk.

Noc před pohřbem se Majdě hodně špatně spalo, tlačila ji noční můra, pořád se budila a pokaždé když usnula, zdálo se jí to samé.

Stála na liduprázdném hřbitově a měla pocit, že ji někdo pozoruje. Někdo byl za jejími zády.

Když se obrátila, spatřila prastrýce Jaromíra, stál za ní a v ruce svíral kytici bílých lilií. Vyděšeně couvla, protože strýc byl neuvěřitelně bledý, tvář měl skoro průsvitnou. Ale on se k ní stále blížil a podával jí lilie. Tu vůni cítila tak intenzivně, že ji začala bolet hlava. Vyděšeně couvala dál a dál, přesto se strýc blížil. Ale kolem se najednou začali shromažďovat lidi, strýc se zastavil a ve tváři výrazně zrůžověl.

Majda se probudila a za krkem se jí usadil nepříjemný pocit. I po procitnutí živě cítila omamnou vůni lilií a to dokonce i autě, kterým cestovali na hřbitov. Všechno se ještě zhoršilo, sotva vešli do místnosti pro pozůstalé, hned u okna stál strýc Jaromír! Živý a nejspíš také zdravý, neb měl ve tváři krásně růžovou barvu. V ruce držel kytici bílých lilií a měřil si Davida i Majdu maličko cize. Pevně stiskla Davidovu ruku. 

„Vidíš to samé, co já?“ Neodpověděl, jen hypnotizoval strýce, který se začal náhle usmívat. Rozběhl se k nim a napřahoval přátelsky pravici.

„Ty jsi David, vid?“ zeptal se polohlasně. „Já jsem tě nejdřív nepoznal, viděl jsem tě naposledy jako malého kluka. Pamatuješ si na mě? Já jsem Jaromírův mladší bratr Jan…“ Galantně se mu uklonil, Majdě políbil ruku. Stará škola. V tu chvíli jí to došlo. Sen, co se jí zdál, nebyl o Jaromírovi, ale o Janovi! Byl svému zemřelému bratrovi tolik podobný, že si je spletla. Navíc Jana nikdy neviděla a ani David se o něm v minulosti nezmínil, možná už dávno zapomněl, že jeho prastrýc nějakého bratra měl. Majda si oddychla, ale stejně jí v hlavě leží jedna věc. Jak je možné, že se jí o strýčkovi Janovi zdálo pár dní předtím, nežli se dozvěděla o jeho existenci?

Jaroslava Hofmanová