Černá můra. Jaroslava Hofmanová

Řádové sestry, působily v místním Domově důchodců dlouhé desítky let. V dobách, kdy byl ještě jako „Chudobinec“ spojený se „Sirotčincem,“ vychovávaly i učily opuštěné děti, staraly se o nemocné či chudé lidi.

Marie tam nastoupila jako zdravotní sestřička a řádových sester zde tehdy bylo šest - Theofila, Desphonzáta, Ernestýna, Thimotea, Tereza a Anjelika. V domově důchodců bydlely, považovaly ho za svůj domov a péči o něj měly hezky rozdělenou.

Sestra Thimotea se starala o oblečení - spravovala zipy, přišívala knoflíky, pletla punčochy, čepice, šály, svetry, štupovala ponožky. Sestra Ernestýna zase pečovala o venkovní zahrádku, v které pěstovala různé bylinky a z nich připravovala voňavé směsi na lektvary nebo či léčivé čaje. Další jeptišky pomáhaly při ošetřování, roznášení jídla, přinášely lidem duchovní útěchu.

Některé zdravotní sestry, které tam nastoupily, neměly jeptišky ve velké lásce. Jednou z jejich největších odpůrkyň byla především sestra Helena. „Koukněte, jak vypadají! Jako černý můry,“ kroutila vždy opovržlivě hlavou. „Plíží se v těch dlouhých hábitech po chodbách jako duchové, chrastí růžencem a přes ty jejich čepce ani není vidět, jaké mají vlasy,“ durdila se potichu, nechtěla, aby jeptišky věděly o tom, že jsou jí protivné, neb byla poměrně falešná a do očí se jim stavěla kladně. Tajně je však s dalšími pomlouvala a neváhala dělat naschvály.

Když pak přišlo o čtyři roky později nařízení z okresu, že se řádové sestry musí přestěhovat do kláštera, byla první, která se z toho nesmírně radovala. „Konečně ty černý můry odtud zmizí,“ mnula si ruce. „A bude od nich pokoj, už tady nebudou strašit.“ Stěhování proběhlo rychle a emotivně, jeptišky si s sebou směly vzít jen osobní věci a nenutnější nábytek, většinou židle aby měly na čem sedět, či postele, aby nespaly v nezařízeném klášteře na zemi, což se tehdy dělo, neb kláštery byly pusté, prázdné, bez nábytku. Celou noc před svým odjezdem se modlily, a když došlo ráno na loučení, leckteré z nich se v smutných očích zaleskly horké slzy. Sestra Helena měla toho rána službu s Marií, která byla z náhlého odjezdu jeptišek smutná, neb si je velmi oblíbila, proto nedokázala zadržet slzy. „Neplač,“ řekla jí tehdy jeptiška Thimotea a pohladila jí po ruce. „Jak bůh poručí, tak se stane. Všeho do času.“ Pak sundala z krku stříbrný zdobený křížek a vtiskla jí ho do dlaně. „Tady máš něco na památku. Pámbů tě ochraňuj!“

„A co já?“ Ozvala se hned dotčeně sestra Helena. „Mě na památku nedáte nic?“ Sestra Thiomotea ji přelétla podivným plamenným pohledem, potom zaštrachala ve svojí tašce a z portmonky vytáhla kulatý zašlý medailonek s Madonkou. Sestra Helena chvatně medailonek přijala a hned dalšího dne s ním běžela do „Klenotnictví“, aby zjistila, jakou má hodnotu. 

„To vám nepovím,“ kroutila hlavou paní prodavačka. „To byste musela do nějakého starožitnictví. Já vám mohu říct pouze to, že se jedná o poměrně staré a kvalitní stříbro. Když přívěsek vyleštíte, budete mít nesmírně hezký a výjimečný šperk.“ Sestra Helena opustila obchod, zaběhla do drogerie a koupila si tam něco na čistění stříbra. Madonku se jí podařilo pěkně vyleštit a tak ji hrdě pověsila na krk, stejně, jako Marie svatý křížek. Jenže ten jí jen samé štěstí, na co sáhla, to se jí podařilo, ale sestru Helenu od té chvíle pronásledovala smůla. Během několika dnů přívěsek zčernal a sestra Helena omarodila spalničkami, potácela se v horečkách a málem duši vypustila. Sotva se z jedné choroby vykřesala, přepadla jí další. A tak to šlo pořád, vyleštěná Madonka čas od času zčernala a majitelce hlásala zaručeně nemoc. Když si jednoho hezkého dne zlomila ruku, vhodila smolnou madonku z mostu do podměstského rybníka. Prý jí naháněla strach nejen proto, že nosila nemoci, ale vždycky když ztmavla, hrozivě připomínala černou můru.

Jaroslava Hofmanová