13.01.2019 08:30

 Čertice Maruška

Anna vždycky říkala, že její mladší dcera Maruška se měla narodit jako kluk, ale pámbů si to na poslední chvíli rozmyslel. Maruška byla totiž nejzlobivější ze všech čtyř babiččiných dětí.

Už od dětství s ní „šili všichni čerti“, chvilku nepostála na místě, neposlouchala a dělala si, co chtěla. Zkrátka  bylo jí všude plno, a když začala chodit do školy, nosila jednu poznámku za druhou. Tatínek se často zlobil a někdy i  odepínal kožený pásek u kalhot. 

Škola Marušku nebavila, po jejím ukončení se šla učit švadlenou. 

V druhém ročníku projevila na dívku poměrně nezvyklé přání, chtěla si udělat řidičský průkaz na malý motocykl. Rodiče nesouhlasili, ale Maruška tak dlouho prosila, až podlehli.

„No, stejně nevím, k čemu ti to bude,“ durdil se tatínek. „Vždy stejně nebudeš mít na čem jezdit! Doufám, že si nemyslíš, že ti budu půjčovat svoji motorku.“ 

Ale Maruška se tiše usmívala. Když měla papíry v kapse, půjčovala si motorku od kluků ze sousedství a řádila na ní jako černá ruka, dokonce si občas tajně vypůjčila i motorku tatínkovu. 

 Když se jí nabažila, vzpomněla si pro změnu, že se stane požárnicí.

„Holka, a požárnicí?“ Divili se doma. „To přece není pro děvčata!“  

„Náhodou, je. Požární sbor hledá nové členy. Dva pánové byli v nás ve škole a dělali nábor. Přihlásily se čtyři spolužačky a já taky!“ Ludvík kroutil nevěřícně hlavou, Anna lomila rukama. Proboha, po kom ta holka jen je? No, Maruška se stala členkou dobrovolných požárníků. K ohni ji nepouštěli, mladí členové probírali spíše teorie, účastnili se různých závodů, či cvičení. Na jednom z nich se Maruška zakoukala do jednoho svého kolegy. Jaromír byl o čtyři roky starší, měl veselé poměnkové oči a těma ji uhranul. 

Brzy se konala svatba a rodiče si skoro oddechli, že se tu čertici někdo vzal.  Maruška byla skvělou manželkou i maminkou a obě dcery, které se jí narodily, byly nesmírně hodné. Jenže když se  stala babičkou, nestačila kroutit hlavou nad vnučkou, která byla její kopií, nejen vzhledově, ale i povahově. Co jen se s ní všichni nazlobili!

Babička Anna se vždycky usmívala tiše do dlaně a nikdy se neubránila škodolibé poznámce. „Jo, děvče, žijeme v kruhu a historie se stále opakuje. Aspoň vidíš, jaké trápení jsem s tebou měla já.“

Jaroslava Hofmanová