Tajemný fotograf. Jaroslava Hofmanová

S mojí nejlepší kamarádkou Evou jsme se domluvily, že o dovolené podnikneme cestu k moři. Moc jsme se těšily a netušily, co podivného se nám tam přihodí.

Do nádherného přímořského letoviska ve střední Itálii jsme dorazily v den, kdy se zde konal tradiční karneval, jak nám oznámila delegátka Andrea z místní cestovní kanceláře. Usmívala se, když nám podávala pozvánku a my, i když jsme se cítily dost unavené po vyčerpávající čtrnáctihodinové cestě autobusem, jsme se rozhodly, že se na něj večer půjdeme mrknout. Velkolepá podívaná začínala v devět hodin večer na hlavní třídě a byla vskutku luxusní. Po promenádě projížděla osvětlená, nazdobená auta plná pirátů, mořských živočichů či podivných příšer, mezi nimi pochodovaly veselé mažoretky a roztleskávačky v barevných úborech rozmanitého věku. Tančili zde mladé štíhlé dívky i chlapci, starší silné matrony, tatínkové s miminky v kočárcích, malé děti na koloběžkách. Všude blikala barevná světla neonů a celou podívanou doprovázela hlasitá, poutavá hudba. Bylo to vskutku úžasné, nikdy jsem nic podobného neviděla. „Ještě, že jsem si vzala fotoaparát,“ zatleskala jsem nadšeně otáčejíc se po Evě. „Je to skvělý zážitek!“ Hned jsem začala fotit a zvěčňovala jsem snad každičkou osobu, která procházela v průvodu okolo mne. Najednou se před námi objevil fotograf. Menší drobný chlapík s hřívou prošedivělých vlasů svázaných do culíku. Měl na sobě černé tričko s bílým obrázkem, v ruce profesionální fotoaparát a naznačoval mi, že si mě chce vyfotit. Nebyla jsem proti, ještě jsem mu vesele zapózovala a on spokojeně přikývl, když mačkal spoušť. Pak mi podal malou bílou vizitku se zlatými písmenky, kterou jsem ledabyle strčila do kapsy u kalhot. Když se chystal odejít, napadlo mě, že si ho taky vyfotím. V ten moment se v jeho očích objevilo zvláštní, smutné světlo, zaváhal a mě přišlo, jako bych v jeho očích zahlédla slzy. Nechal se vyfotit, pak zvedl ruku a zamával na rozloučenou. Karneval skončil přesně v půlnoci a my jsme se s Evou přesunuly do našeho apartmánu na pláži. Usnuly jsme, jako když nás do vody hodí. Ráno, sotva jsem se probudila, jsem si vzpomněla na včerejší zážitek a hned jsem sáhla po fotoaparátu, abych si prohlédla snímky, které jsem na karnevalu pořídila. Fotek tam bylo hodně, ale snímek fotografa, který měl při loučení slzy v očích, jsem hledala marně. Nebyl tam. Jak je to možné? Vážně mi to vrtalo hlavou. Potom jsem si vzpomněla na vizitku, kterou mi vtiskl do dlaně. Sáhla jsem do kapsy, vytáhla ji a našla si na internetu facebookovou adresu, která na ní byla uvedená. Naskočily mi tam internetové noviny místního přímořského letoviska a také spousta fotek z včerejšího karnevalu. Já jsem ale na žádné nebyla! Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Že by se mi ten fotograf jen zdál? „Já ho přece taky viděla,“ odpověděla mi Eva, když jsem se jí na to zeptala. „Byl tam. On vyfotil tebe a ty jeho.“ Odpoledne jsme šly s Evou do cestovní kanceláře za naší českou delegátkou, objednat si na středu výlet do Benátek. „Tak co? Byly jste se včera mrknout na karneval?“ Otázala se zvědavě a my jsme přitakaly. „Ano, bylo to moc pěkné,“ přikyvovala jsem a v duchu si vzpomněla na fotografa. „Dokonce mě tam fotil jeden pán a pak mi dal vizitku. Jenže když jsem se dnes koukala na adresu těch stránek z vizitky, moje fotka tam nebyla. Asi se nepovedla.“ Delegátka zvedla hnědé oči od barevného prospektu. „Ach tak. Taky vás fotil?“ Trochu zaváhala a mimoděk se rozhlédla. „Víte, ten fotograf s culíkem, pan Maurizio, byl dlouhá léta zaměstnaný v redakci místních novin. Karneval vždycky fotil on a před třemi lety přímo na té estrádě dostal infarkt. Na místě zemřel. Mnoho lidí však tvrdí, že jeho duše zůstala na karnevalu a pravidelně každý rok ho fotí. I jeho se pokoušelo pár lidí zvěčnit, leč marně. On i jeho fotografie jsou pouhé přeludy a živý člověk je nikdy neuvidí...

Jaroslava Hofmanová