Já jsem vás varoval. Jaroslava Hofmanová

07.02.2018 08:26

Ráda bych se naučila tančit zumbu, a proto jsem si objednala na jednom slevovém portálu víkendový pobyt v penzionu, kde se měl konat taneční kurz. Moc jsem se těšila, jenže když jsem pak stála před středověkým hradem, nezdálo se mi to. Na internetu vypadal penzion totiž trochu jinak a nepůsobil tak strašidelně.

Prošla jsem po zvedacím mostě a zamířila do tmavé recepce, kde za starodávným, dřevěným, psacím stolem seděl jakýsi malý mužík s velkou hlavou a placatým obličejem. V ruce držel husí brko. Když jsem mu předložila poukaz, přelétl ho vodnatýma očima. „V pořádku, už na vás čekají!“ Hlavou ukázal k malým kovaným dveřím vzadu na konci haly. „Vypadáte sympaticky,“ zavolal tiše, když jsem odcházela. „Nechcete si to rozmyslet?“ Pokrčila jsem nechápavě rameny. Proč bych si to měla rozmýšlet?

Došla jsem k dvířkům, zmáčkla železnou zdobenou kliku a vklouzla nehlučně dovnitř. Přede mnou se točilo vzhůru uzoučké schodiště, osvětlené jen hořícími loučemi. Zaváhala jsem, celé se mně to zdálo divné, nicméně říkala jsem si, že to asi mají všechno stylově zařízené úmyslně, aby ohromili klienty. Kráčela jsem ale vzhůru s přiškrceným hrdlem a srdce mi dunivě tlouklo. Když jsem se octila před dalšími kovanými dvířky, statečně jsem je otevřela. Ocitla jsem se ve věži s maličkými zamřížovanými okýnky, kde se nacházelo deset postelí s nebesy a v nich odpočívaly mladé dívky. Jakmile jsem vešla, začaly vstávat a radostně mě vítaly. Zarazilo mě, jak byly oblečené, měly na sobě dlouhé roby červené barvy a stejně rudě zářily jemné závoje, které vlály okolo jejich hlav, jako by jimi pohyboval vánek. Připadala jsem si jako v jiném století. Taška mi vypadla z ruky a žuchla na kamenné dlaždice. Proč mají na sobě ty kostýmy? O tom nebyla v katalogu žádná zmínka. „Přichází jedenáctá,“ hučelo tajemně okolo mě. „Jedenáctá!“ Dívky mě vzaly za ruce, vytvořily velký kruh a začaly tančit. Chtěla jsem protestovat, že tohle přece není zumba, ale nešlo to. Začala hrát hlasitá, neviditelná hudba, kterou jsem nedokázala překřičet. Chtěla jsem se dívkám vytrhnout, ale držely mě pevně. Tempo zrychlovalo, já mu nestačila, špatně se mi dýchalo, neb se všude rozvířil prach a mě přepadl mě ohromný strach, že mě utancují k smrti. Sebrala jsem veškeré síly, jakých jsem byla schopná, vyškubla se jim a letěla zpátky ke schodišti. Tady už nebudu ani minutu! Běžela jsem rychle, zběsile, zoufale, až jsem doběhla nazpátek do recepce. Tam jsem se probudila!

Fuj. To byl sen jako živý! Bála jsem se skoro usnout, chvilku jsem se dívala do hluboké tmy, ale pak jsem se propadla opět do spánku. Sen pokračoval, byla jsem zpátky v recepci a lilipután s placatým obličejem si mě zpytavě prohlížel. „To jste zase vy? Co tady děláte? Divoženky vás neutancovaly? To se divím, nutně sháněly jedenáctou. Ta už tady s nimi zůstane navždy!“ Nadhodil polohlasně a mě teprve v tu chvíli došlo, že zase spím. Urputně jsem se snažila ze snu probudit, což se mi nakonec podařilo. Oddychla jsem si.

Bylo už ráno, já se posadila celá zpocená na posteli a zrentgenovala sbalenou cestovní tašku, kterou jsem měla připravenou na víkendový pobyt do penzionu Levín. Mám tam vůbec jezdit? Nebyl sen nějakým varováním? Hned jsem to zamítla, jsem moderní ženská, na sny a varovná znamení nevěřím! Provedla jsem ranní hygienu, nasnídala se, skočila do svého vozu a vyrazila vpřed. Cesta uběhla v pohodě, na místě jsem byla za necelou hodinku. Když jsem údajný penzion přelétla zkoumavým pohledem, ucítila jsem, jak mě mrazí v zádech. Vypadal jako hrad z mého snu. Spěšně jsem nepříjemné pocity zahnala a vešla do recepce.

Lilipután, co tam seděl, si mě překvapeně prohlížel a já najednou ztratila odvahu. Všechno vypadalo jako ve snu, který se mi dnes zdál. „Vy, jste tady v noci byla! Jak to, že jste se vrátila? Přece víte, co vás čeká! Vždyť jsem vás varoval!“ Poznamenal mužík zamračeně. V tu chvíli se mi opět v hlavě vybavil noční sen. Najednou jako když do mě střelí, už jsem na nic nečekala a vzala nohy na ramena. Tohle na mě bylo vážně trochu moc. Čert vezmi peníze, které jsem za víkend zaplatila, nenechám se utancovat k smrti! Když jsem nasedla do auta, okamžitě jsem se v něm zamkla a trochu se mi ulevilo, ale připadala jsem si jako cvok. Proč já tomu nesmyslu věřím? Nastartovala jsem, pomalu se rozjela a nevím proč, jsem obrátila hlavu k zadní věži. Ze zamřížovaného okénka mě sledovaly smutné dívčí tváře a mezi nimi vlály jemné  závoje…

Jaroslava Hofmanová