Kávový lakomec. Jaroslava Hofmanová

16.09.2018 07:35

Po rozvodu jsem se přestěhovala do nového bytu, který mi sehnala dcera. Brzy poté mi ještě dohodila nápadníka.

"Mami, pan Šedivý, co bydlí na konci ulice, je vdovec, a docela k světu. Nechtěla by ses s ním seznámit?“ Ptala se, když ke mně přišla na návštěvu. Nejdřív jsem mávla odmítavě rukou. 

„Kdepak, nemám zájem o žádného chlapa, mně jedno manželství stačilo.“ 

„Kdo mluví hned o manželství?“ Zhrozila se na oko Gábina. „Víš, já s panem Šedivým trochu znám, jeho paní pracovala u nás na poště. Měli se moc rádi, a když zemřela, byl z toho špatný. Tuhle jsem šla okolo jeho zahrádky a on mě zastavil na kus řeči. Prý je chudák tak sám a potřeboval by spřízněnou duši, má na starosti celou domácnost a zahradu. Ptal se mě, jestli bys to s ním jako nechtěla dát dohromady. Jestli prý bych mu dala tvoje telefonní číslo. Řekla jsem, že se zeptám.“ 

Zamyslela jsem se. Pan Šedivý vypadal vcelku dobře, udržovaný, ne tedy moc štíhlý, ale ani tlustý, ale vždy čistě oblečený, usměvavý a sympatický. Možná by nebylo od věci si s ním vyjít na kafíčko, nebo na oběd. „Nu, tak dobrá, dej mu můj telefon a uvidíme. Můžeme se nezávazně setkat.“ Gábina spokojeně přikývla. Asi za týden mi pan Šedivý zavolal a pozval mě na výlet na Kraskov. Když jsme se setkali, galantně mi políbil ruku. 

„Dobrý den, Zdeničko. Jmenuji se křestním jménem Jaroslav a jsem šťastný, že jste moje pozvání přijala, jistě nebudete zklamaná, uděláme si pěknou neděli. Nevadí vám, že mám s sebou svého pejska Rambíka? Víte, pořídili jsme si ho s manželkou a on se bojí být sám, proto ho vozím všude s sebou.“ Ujistila jsem ho, že mi Rambík nevadí. Nu a tak jsme vyrazili. Dojeli jsme na Kraskov, vystoupili, šli se projít. Jaroslav se kochal krásou přírody a básnil o svojí zahrádce, která ho zmáhá. 

„Vy bydlíte, Zdeničko v paneláku, že? Nechtěla byste si vzít moji zahrádku na starost? Jsem už v důchodu, mám nemocná záda a nemohu se o ni starat. Je mi líto, že to tam všechno pustne! Vždyť si tam můžete zasadit, co budete chtít!“ Mlčky jsem přikývla, představa, že bych měla zase zahrádku, jako když jsem byla vdaná, nebyla zas až tak špatná. 

„Nechám si to projít hlavou,“ odvětila jsem. „Ale už mě bolí dost nohy, nedáme si někde kávu?“ Jaroslav se zarazil. 

„Kdepak, to nepřichází v úvahu, mám s sebou Rambíka a on nesnáší žádné restaurace, ani kavárny víte? Ale to přece nevadí, můžeme jet na kávu k vám!“ Byla jsem trošku v rozpacích, ale souhlasila jsem, jeli jsme ke mně domů. Já jsem uvařila dvě turecké kávy a nabídla Jaroslavovi ořechovou bábovku, co jsem pekla v sobotu. Jaroslavovi moc chutnala. 

„Jste skvělá kuchařka, já bych bábovku nevedl, s vařením jsem na štíru. Když je chlap sám, nemá to jednoduché. Víte jen, co mi dalo práce naučit se prát, když žena zemřela? Neuměl jsem ani zapnout pračku. No, ale teď se to třeba změní,“ dodal významně. „Kdy mi oplatíte návštěvu?“ Trošku jsem zčervenala a přislíbila mu příští sobotu. 

Chystala jsem se pečlivě, celá rozechvělá, jako mladá studentka. Jaroslav mě přivítal velmi vřele a zavedl do pěkné, prostorné kuchyně. „Posaďte se, Zdeničko. Co bych vám tak nabídl? Kávu ne, to je blbost, protože když jsem zjistil, jakou děláte vy, vím, že moje by vám nechutnala. Dáte si hašlerku?“ Podal mi načatý pytlík. Posadila jsem se, oči mi lezly z důlků, nicméně jsem si bonbonek vzala, abych neurazila. „A teď, když jsme se občerstvili, ukážu vám zahrádku, bude se vám líbit!“ Pokračoval nadšeně Jaroslav. „Moje žena na ní dělala od rána do večera, protože mi chtěla dělat radost, věřím, že vy taky.“ Zamrkal na mě důvěrně a podal mi motyčku, co stála v koutě. Po hašlerce jsem měla celou slepenou pusu, takže jsem se nezmohla na slovo, jen jsem polkla. Vzala jsem motyčku, okopala jeden záhonek, zatímco Jaroslav seděl na malé žluté lavičce a nastavoval tvář letnímu slunci. Bylo vedro k zalknutí, měla jsem pěknou žízeň, ale Jaroslav mi nenabídl ani sklenici vody a já byla tak hrdá, že jsem si o ni neřekla. Po hodině jsem se celá upocená a rozčarovaná rozloučila. 

„Vážně už chcete jít?“ Divil se Jaroslav. „Vždyť ještě nemáte hotovou ani třetinu! No nic, doděláte to příští týden.“ Celá umordovaná jsem dorazila domů. Když jsem odemykala dveře, vyšla z vedlejších dveří sousedka Horáčková s odpadkovým košem. 

„Tak jsem si minulý týden všimla, že jste měla návštěvu,“ spustila. „Ne, že by mi do toho něco bylo, chraň bůh. Já jen že šlo o pana Šedivého. Vy ho možná ještě moc neznáte, protože tady nebydlíte dlouho, ale dejte si na něj pozor. Hledá někoho, kdo mu zadarmo obstarával zahradu, on je to totiž děsný lenoch a vyhlášený lakomec, chudák ženská, která mu naletí. Tady v ulici má přezdívku „Kávový lakomec“. Zachichotala se do dlaně. „Nekoupí si totiž ani to kafe, jaký je to škrt. Ale protože ho miluje, nechává se na něj zvát. Ještě žádnou ženskou sám na kafe nepozval ani do cukrárny, na schůzky s sebou vozí schválně psa, aby se mohl vymlouvat, proč nemůže jít dovnitř. Nezaplatil by ani to kafe, natož oběd v restauraci! Ten na tu hamižnost jednou dojede.“

 Chvilku jsem stála jako socha na mostě a jen povytáhla překvapeně obočí. Začalo mi leccos docházet. Když jsem si pak vzpomněla na nabídnutou hašlerku, začala se bláznivě řehtat a mojí dceři Gábince jsem v duchu slibovala za toho Kávového lakomce sladkou pomstu.

Jaroslava Hofmanová 

Vyšlo v časopisu Chvilka pro tebe pod názvem Vykutálený zahrádkář