10.01.2019 09:00

Maminka moji babičky Aninky se jmenovala Karla a byla to nesmírně šetrná i shánčlivá ženská. Na stará kolena však začala škudlit a kramařit. 

Karla pocházela z váženého selského rodu, který žil už od šestnáctého století na velkostatku ve Spůli blízko Domažlic. Byla vcelku pohledná a měla nachystané slušné věno, takže nápadníci se jen hrnuli. Karla se brzy zamilovala do fešného Josefa a toho si „vybojovala.“ 

Po "veselce" bydleli zpočátku na Karlině rodném statku, s panímámou a pantátou si rozuměli a v manželství to klapalo. Navíc v koncem září přiletěla a přinesla jim malou Aninku, moji babičku. Počátkem nového ruku byl Josef přeložen do Plzně, proto se tam mladá rodina přestěhovala.

Zprvu žili ve služebním bytě, ale protože se Karle stýskalo po práci v hospodářství, koupili si s rozlehlou zahradou a šikovným políčkem kousek v Hranicích u Aše. Tam byla Karla ve svém živlu. Pořídila si kozu, králíky, husy a slepice, zasadila ovocné stromky, zeleninu. Starala se o domácnost, zahradu, hospodářství i dceru a Josef měl na starosti políčko. Bohužel v den kdy Aninka slavila patnácté narozeniny, je zastihla smutná zpráva, Josef zemřel  a Karla nečekaně ovdověla.

Bylo to  značně těžké období. Aninka musela do služby, Karla se starala o veškeré hospodářství sama.

„Já žádného mužského nepotřebuju,“ tvrdila. „Já jsem selka. A můj dědeček dokázal dojít pěšky z Domažlic až do Vídně, nějaké hospodářství je proti tomu prkotina.“ Karla se jistě mohla provdat znovu, vyrojilo se dost nápadníků, kterým se pohledná vdova zamlouvala, jenže ona kdoví proč, všechny odmítala. Tvrdila, že si vším poradí sama, že mužského nepotřebuje a byla to skoro pravda. Zvládala všechno, jen to pole ji trochu zmáhalo a tak ho prodala. 

Pak se Aninka zamilovala, provdala a přivedla na svět mojí maminku Marjánku. Karla zůstala  sama, neb Aninka se následovala svého muže Antonína do Chebu.

"Maminko, prodejte to tady a projďte s námi,“ vyzývala matku. „Vždyť ta dřina už není pro vás!“ 

„Kdepak,“ rozčilovala se Karla.

„Já to tady miluju, nemohla bych žít jinde. Z tohohle domu mě vynesou nohama napřed, dobrovolně neodejdu.“ No a tak Karla žila ve stavení dál zcela sama. Když došla do důchodového věku, nevycházela příliš s penzí a tehdy začala „Kramařit.“ Pořídila si  drátěnou kárku, s kterou jezdila do města a sbírala, všechno, co se kde naskytlo. Cestou po silnici naložila spadaná jablka, hrušky, švestky, co se válely ve škarpách a pak z nich doma vařila kompoty, kaše, povidla. Ve městě pak prolezla všechny popelnice, a vozila domů hromady krámů i několikrát denně. Byla to docela hrůza, co všechno začala doma „štosovat.“ 

Vždycky když jsme s mojí sestrou, maminkou, babičkou jely za prababičkou Karlou, potkaly jsme jí na cestě s kárkou plnou věcí a moje maminka, obracela nechápavě oči k nebesům.

„Jejda, babičko, proč vybíráte z popelnic ten plesnivej chleba?“ 

„Protože to škoda,“ durdila se Karla. „Já ho hodím slepicím, plíseň je jen na povrchu, oškrábe se.“ Potom jsme došly do stavení a jen jsme zíraly, co všechno tam prababička má. Ale ona se klidně posadila a začala vytahovat z kárky věci.

„Tohle je pro tebe, Beruško,“ podala mi moc modrý dětský deštníček se zlomeným drátem. „Krásnej, viď?“ 

„A tohle pro tebe Marjánko,“ mojí mamince podala starodávný papírový album. „Pravda, je dost odřený, ale funkční. Jak můžou lidi vyhazovat funkční věci jenom proto, že jsou nemoderní? Já to nechápu.“ Babička s maminkou nechápaly spíš prababičku, vždyť ve spíži měla čtyři mosazné mlýnky na maso, asi deset cedníků, hromadu struhadel, hrníčka bez oušek, otlučené plecháčky, mezi tím shnilé ovoce, tvrdé housky, všechny možné obaly, od papírových pytlíků, přes prázdné krabičky všech velikostí, až po staré, zažloutlé noviny. Myslím, že se maminka s babičkou za prababičku trochu styděly. Přemlouvaly jí, aby stavení prodala a odstěhovala se k nim, leč marně. 

Karla postupně zlikvidovala hospodářství a žila sama, především z věcí, které nalezla v popelnicích. Když nám pak jednoho jasného dubnového rána telefonovali z nemocnice v Aši, že prababička Karla zemřela na srdeční selhání ve věku 82 let, všichni jsme se rozbrečeli. 

Prababičku  jsme nechali uložit na hřbitově v Chebu a potom jsme se vydali do jejího stavení. Páchlo to tam jako ve stoce a vážně nám dalo ohromnou „fušku“, dům vyklidit. Avšak pravda je taková, že jsme v domě našli i spoustu zajímavých věcí, starodávných šperků, historických známek z dopisů, či pozoruhodných obrazů. Velký šok jsme pak zažili u notáře. Na vkladní knížce, kterou u něj Karla  měla tehdy schovanou, bylo pěkné jmění. Škoda jen, že si těch peněz neužila prababička, vždyť je tak pracně naškudlila...

Jaroslava Hofmanová