Náhradní vojenská služba. Jaroslava Hofmanová

Příběh mého muže Daniela, mi dnes připadá velmi absurdní, neřkuli skoro neuvěřitelný. On totiž absolvoval základní vojenskou službu až ve třiadvaceti letech, kdy už měl dva syny, staršímu bylo pět a mladšímu dva roky.

Daniel se narodil v polovině roku 1966 na Moravě, ale ještě jako miminko se s rodiči se přestěhoval do středních Čech. Ukončil zde základní devítiletou školu a vyučil se obráběčem kovů v podniku ČKD Kutná Hora. Seznámili jsme se na zábavě v obci Kluky, když mu bylo šestnáct let a „chodili spolu“ dva roky. Jakmile jsem přišla do jiného stavu, hned jsme se vzali.

První syn Jan se nám narodil pět měsíců po svatbě, zrovna když manžel absolvoval svůj první vojenský odvod. Od dětství měl problémy se zády, v pubertě mu dokonce byla diagnostikovaná Bechtěrevova choroba, nesmírně bolestivé, revmatické onemocnění, které poškozuje funkci páteře a díky tomu dostal roční odklad.

Dostal ho i u druhého odvodu, ale u třetího neprošel a byl odveden sloužit svojí vlasti, ačkoliv se jeho nemoc v podstatě vůbec nezlepšila. Asi měsíc před tím se nám narodil druhý syn Daniel a já jsem byla na mateřské dovolené, která trvala tehdy dva roky, ale placená byla jen jeden rok, takže ten rok další byla rodina odkázaná pouze na jeden plat.

Odvod manžela na vojnu by rodinu finančně zasáhl, proto si tehdy manžel zažádal na vojenské správě v Kutné Hoře, aby mu přidělili „náhradní vojenskou službu“. Náhradní vojenská služba spočívala v tom, že branec (ženatý, či ten, který měl nějaké další důležité závazky) nastoupil na rok a půl nějakou práci, většinou tam, kde panoval nedostatek zaměstnanců, pracoval, dostával výplatu a mohl dál živit rodinu.

Vojenský úřad mu vyhověl a poslal ho do skláren Kavalier v Sázavě, kde manžel pracoval u Boteru (stroje na výrobu skla) a vedení továrny mu dokonce zde nabídlo ubytovnu pro celou rodinu, takže jsem se s dětmi na devatenáct měsíců přestěhovala do Sázavy za ním, abychom byli pohromadě.

V dubnu 1989 manželovi náhradní vojenská služba skončila, a všichni jsme se vrátili zpátky domů. Povolávací rozkaz přišel pár týdnů na to a manžel narukoval k ministerstvu vnitra do Prahy. Sloužil tam však pouze jeden měsíc, neb se zjistilo, že Danův strýček Pavel žije v Severní Americe a panovalo nebezpečí, že manžel, ačkoliv nebyl se strýcem v kontaktu, může vyzradit vojenské tajemství, takže ho šupem převeleli k Pracovně technickému praporu do Chrudimi, jako politicky nespolehlivého.

No, upřímně, dle Danových slov, tam ani žádná vojna nebyla, opět celých pět měsíců pracoval, dělal soustružnické práce a jelikož se slušně choval,  měl občas povolené vycházky, o kterých jezdil autobusem za námi domů (bylo to třicet kilometrů). 

Jeho vojnu jsme přežili tedy dost hekticky, dnes nám to oběma připadá absurdní, ale občas na ty chvíle vzpomínáme s nostalgií.

Jaroslava Hofmanová