Nerovná láska

„Václav byl učitel a Terezka poštovní úřednice. Když se spolu seznámili a začali scházet, nikdo z přátel nevěřil, že to bude „klapat“. Jejich vztah mnozí pokládali za nerovný.“

Václav se narodil v Brně, kde prožil velice krásné dětství. Byl hýčkaným dítětem, s rodiči navštěvoval divadla, koncerty, cestoval po světě. Avšak studentská léta už tak šťastná nebyla. Koncem války se otec roznemohl, zemřel na chřipku a Václav tak nečekaně zůstal se svojí milovanou maminkou sám. Vždycky chtěl studovat, avšak s otcovou smrtí najednou přišel nedostatek peněz.

„Najdu si nějaké místo a půjdu vydělávat,“ oznámil matce po ukončení reálného gymnázia. „Abych ti mamičko, kapánek ulehčil.“

„To ne,“ maminka se smutně usmívala a zakroutila odmítavě šedivou hlavou. „Chci, abys z tebe něco bylo, ty musíš studovat! Když se trochu uskrovníme, půjde to, uvidíš!“ Václav tedy nastoupil na Filosofickou fakultu v Brně, kterou sice dokončil, ale díky politickým názorům mu bohužel nebylo umožněno vykonat všechny státnice, což cítil jako nesmírné bezpráví. Protože byl ale nesmírně houževnatý, přenesl se přes tuto křivdu, a na matčino naléhání začal studovat druhou vysokou školu - pedagogickou fakultu. Zde dostal prospěchové stipendium, dával hodiny latiny mladým studentům z bohatých rodin, kterým učení příliš nešlo, a pedagogickou školu úspěšně absolvoval. Brzy poté  se s maminkou přestěhoval do Nového města na Moravě, kde mu bylo nabídnuto místo na základní škole. Začal vyučovat češtinu, dějepis a v menším městě se oběma začalo dařit poměrně lépe, nežli ve velkoměstě, kde bylo vše nesmírně drahé.

Terezka se narodila ve větší vesnici blízko Žďáru nad Sázavou, její tatínek byl jako zedník a maminka pradlena. Oba byli nesmírně pracovití, uměli se otáčet a díky tomu rodina žádným nedostatkem nijak výrazně netrpěla. Terezka vychodila základní školu, potom absolvovala školu poštovní a svůj následující život spojila s poštou ve Žďáru nad Sázavou. 

S Václavem se seznámila jak jinak nežli na poště, kam si přišel pro zásilku knih, kterou si nechal poslat od kolegy ze studií. Vysoký štíhlý brunet s nakažlivým úsměvem si Terezku zvědavě prohlížel tak, že drobná blondýnka s naondulovanými loknami zrůžověla jako východní nebe. Václav měl na sobě pěkně vyžehlené šaty, bělostnou košili a pečlivě učesané tmavě hnědé vlasy. Obličej byl sice kapku hubený, ale to mu slušelo a dodávalo bezradnosti.

„Jsem učitel Václav Vraný,“ přestavil se a smekl klobouk. „Mám zde nějakou zásilku.“ Terezka přitakala celá v rozpacích. „Učím zde na základní škole,“ dodal Václav spěšně. „Směl bych vás někdy po práci doprovodit domů?“ Terezka plaše přikývla. Scházeli se spolu dva roky, pak začali plánovat svatbu. 

„Hochu, hochu, nevím, zdali s ní budeš šťastněn. Vždyť nemá žádné vysoké školy! Její otec je zedník a matka pradlena…“ Maminka s výběrem synovy nevěsty příliš nesouhlasila, ačkoliv byla Terezka pěkná, pilná, měla smysl pro pořádek. Maminka si představovala, že Václav najde sobě rovnou, vzdělanou, ale protože syna nade vše milovala, svolení k nakonec sňatku dala. Vzali se počátkem uprostřed května a pověrčiví lidí jim prorokovali smůlu. „Manželství uzavřené v květnu nebývá šťastně,“ tvrdili leckteří, leč milenci na to nehleděli, svatba se konala. Novomanželé nejprve společně bydleli u Terezčiných rodičů, ale časem se zmohli na vlastní domek. Postupně dvakrát u nich dvakrát zaklepala vrána, jednou čáp a oni žili velice šťastně. Přestože jim nedávali mnoho šancí, opak byl pravdou. Žili spolu až do okamžiku, kdy je rozdělila smrt.

Jaroslava Hofmanová