Náš soused Karel Korec byl docela prima chlap, slušný, skromný, tichý, nekonfliktní. 

Žil ve stejném paneláku jako my, nastěhoval se tam před časem ke svojí přítelkyni Heleně. Byli už v důchodu a měli spoustu volného času, neboť byli oba bezdětní. Pravidelně spolu vyráželi na procházky do parku, na nákupy do města, někdy je bylo možno vidět v protější hospůdce u Bílé Růže, kam zašli na pár piveček. Jenže pak se paní Helena rozstonala a brzy na to zemřela. Karel Korec zůstal sám, utápěl se v depresích, navštěvoval častěji hospůdku, víc pil a navrch ho začaly zajímat hrací automaty. Vidina lehce nabytých peněz ho zlákala a tak začal hrát. Pár prvních výher ho navnadilo, začal hrát pravidelně, až automatům zcela podlehl. Každý měsíc do nich naházel bezmála celou penzi, takže brzy neměl z čeho platit nájem. Majitel bytu ho několikrát varoval, ale Karel Korec si nedal říct a tak skončil na ulici, stal se z něj bezdomovec. V létě spával v lesoparku schoulený v keřích, když nastala zima, plížil se po nocích do odemčených domů, kde přespával ve sklepech. Nedalo se říct, že by mu to vadilo, spíš naopak. Tvrdil, že mu to vyhovuje, že je volný jako pták, nic ho nesvazuje, nemá žádné závazky ani povinnosti, nikdo ho neotravuje s upomínkami za nájem, vodu, plyn, elektriku, či popelnice. Říkal sice často nahlas, že mu nic nechybí, ale ve skrytu duše se nejspíš cítil osamělý, protože si jednoho krásného dne pořídil velkého, šedého psa, kterého pojmenoval Míša. Všichni se tomu divili, vždyť sám neměl co do pusy. Ale z těch dvou se stala nerozlučná dvojka, bylo je vidět všude výhradně spolu, Karel Korec bral Míšu s sebou dokonce i do hospody, když šel hrát automaty a vždycky tam navíc pro něj dostal nějaké zbytky z kuchyně. Netrvalo to však dlouho, o nějaký ten pátek později byly však díky vyhlášce hrací automaty z města odstraněny, Karel Korec už je tudíž nemohl hrát. I hospoda ho najednou přestala bavit a peníze mu najednou zbývaly. Ve výplatní den si pro ně došel na poštu, koupil nějaké to jídlo, nakrmil psa, až teprve potom se najedl sám. Dělil se s Míšou poctivě o všechno, i o salámy a maso, hrál si s ním, mazlil se. Míša ho za to věrně miloval a chránil. Běda, kdyby na Karla Korce někdo vztáhl ruku! Měl by co zadostiučinění s Míšou! Jednoho dne seděl Karel Korec s Míšou na lavičce u kostela a najednou se mu udělalo nevolno. Kdosi zavolal sanitku, ta ho odvezla do nemocnice a Míšu dopravila nějaká dobrá duše do útulku. Karel Korec v nemocnici několik dní bojoval o život, ale pátý den zemřel. Jeho pes Míša byl celý ten den v útulku velice neklidný, pobíhal z koutu do koutu, vyl a naříkal. Nejspíš cítil, že jeho pán odešel navždy. Odpoledne si lehl na dřevěnou podlahu a zavřel oči. K večeru, když ho ošetřovatel přišel zkontrolovat, zjistil, že Míša odešel do nebe. Zemřel samým steskem a následoval svého pána, kterého bezmezně miloval.

Jaroslava Hofmanová 

Vyšlo ve Chvilce pro tebe

https://jaroslava-hofmanova.webnode.cz/