Pomlázka, pomlázka, tatínek mamince napráská... JaroslavaHofmanová

30.03.2018 08:50

Nikdy jsem neměl rád velikonoce, troufnu si dokonce tvrdit, že jsem je bytostně nesnášel. Možná to bylo tím, že jsem měl dvě starší sestry, které mi svátky jara neúmyslně zprotivily.

Byly mi tři roky, když šly Hana s Danou do puberty a každé velikonoce prožívaly se zapáleným nadšením. Ještě dnes mám v živé paměti, jak se na ty hloupý svátky celá rodina chystala. Mamka s holkami pekla mazance, beránky, připravovala chlebíčky, barvila hromady vajec, táta řezal proutky a vlastnoručně si vyrobil pomlázku. O velikonočním pondělí vyšlehal maminku, ještě když ležela v posteli a nepřestal, dokud si nevykoledoval k snídani barevné vajíčko a štamprličku. Domem zněl smích a křik, vládl tu zmatek a já se jako malý kluk hrozně bál. Když koledníci přeskakovali plot u baráku a svištěli po schodech, aby našli holky, které se jim poschovávaly, netušil jsem absolutně, co se děje. A když kluci začali sestry vyplácet, myslel jsem si, že jim ubližují. Nechápal jsem, proč je bijí. Byl jsem rád, když mě vzal táta za ruku a z toho blázince vyvedl ven, na koledu k babičce. Dal mi do ruky miniaturní pomlázku, kterou upletl a já nevěděl, co s ní mám dělat. Nechtěl jsem babičku vyplácet a tak jsem to většinou odbyl básničkou, kterou jsem se naučil ve školce. „Pomlázka, pomlázka, dědeček babičce napráská. Dobře ti babičko dobře ti tak, měla jsi dědečka poslouchat!“ Tahle říkanka měla pokaždé úspěch. Já dostal spoustu dobrot a po návratu domů s nimi zalezl pod postel. Roky uletěly jako vítr. Sestry se provdaly, odešly obě z domu a já se stal jedináčkem. Mamince přibyly vrásky kolem očí a tátovi začaly padat vlasy. Oslavil jsem desáté narozeniny a zase se blížily ty nenáviděné velikonoce. „Po obědě vyrazíme na proutky!“ Táta uvažoval nahlas a já věděl, že rozhoduje i za mě. To, že půjdu s ním, bral jako samozřejmost. Měl doma z dětí už jen mě, a proto se mi hodně věnoval. Chodil jsem s ním na proutí pravidelně, byl to takový malý rituál, kterému jsem neměl sílu odporovat, protože jsem na tátovi viděl, jak je šťastný, když mě má blízko sebe. I když jsem měl zcela jiné představy o stráveném odpoledni, šel jsem bez řečí. Viděl jsem se u televize a proutky, pomlázka ani velikonoce mě nezajímaly. Nejraději bych je vygumoval z kalendáře i ze života.

„Ze čtyř proutků a šesti už pomlázku umíš. Letos tě naučím tu z osmi. Tu musí pořádný chlap umět, dnes už ji svede málokdo. Budeš mým nástupcem a pokračovatelem, až tady nebudu, naučíš to svoje děti, moje vnoučata!“ Dodal hrdě a kráčel si nabrousit nůž. Ohrnul jsem nos, ale k protestům jsem se neodhodlal. Nu což, já to vydržím. Naučím se pomlázku, vyšlehám maminku a potom budu mít na rok pokoj.

Sluníčko svítilo, fialky voněly a já hypnotizoval v háji zlaté hlavičky podbělu. Doufal jsem, že táta konečně najde proutky, které se mu budou zdát akorát dlouhé, ohebné i tenké a to naštěstí netrvalo dlouho.

„Už je mám! Pojď sem Vojtěchu, ukážu ty, které jsou nejlepší!“ zavolal na mě. Pohnul jsem se. Prohlédl jsem proutky a vyrazil s tátou na zpáteční cestu. Na verandě před domem mi táta podal osm proutků. „Tak, chlapče a dělej všechno po mně! Uvidíš, nic to není.“ Vzdychnul jsem a dal se do učení, ale ať jsem se snažil, sebevíc, moje pomlázka dopadla katastrofálně. Byla tlustá, volná všude měla boule a polámané proutí lezlo ze všech stran. Vůbec se mi to nelíbilo, ale táta mě pochválil. „No vidíš, ty kluku šikovná. Na poprvé ti to docela šlo. Jsi po mně. Budeš manuálně zručný. Další pomlázka bude lepší a nakonec uděláš úplně stejnou jako já.“

Tátovi se to mluvilo. Jeho výtvor vypadal, jako by pomlázku zakoupil v obchodě s proutěnými suvenýry, jako dílo profesionála. S mojí se to nedalo v žádném případě srovnat. Pomlázku si táta schoval pod postel a na velikonoční pondělí ji vylovil. Začal koledovat říkankou, kterou za ty roky odposlouchal ode mne, jen si ji kapánek upravil.

„Pomlázka, pomlázka! Tatínek mamince napráská! Dobře ti maminko dobře ti tak, měla jsi tatínka poslouchat!“ Mamka vyskočila a klusala do kuchyně, kde měla na porcelánové míse připravené vejce a táta pádil za ní. „Táto, táto, kdy už dostaneš konečně rozum?“ hubovala. „Copak se koleduje u takové staré báby? Já se z tebe zblázním. Chováš se pořád jako kluk. Kdy dostaneš rozum? Čekám už tolik let a pořád nic! Nedostal jsi rozum ani po čtyřicítce a to už ho asi nedostaneš nikdy.“ Táta se na vteřinu zarazil, přes jeho tvář se mihl takový nezvyklý temný stín.

„Mámo, nezlob se. Letos je to naposledy!“ Když dozněla tahle věta, rozhostilo se pokojem nepřirozené ticho. Máma jako by zkameněla, najednou schovala obličej v dlaních a slzy jí začaly stékat mezi prsty. „Co to říkáš? Mlč prosím tě!“ Zašeptala. Táta si stoupl na špičky, položil pomlázku na lednici a potom maminku tiše objal. Ten obrázek se mi vryl navždy do paměti. V té chvíli jsem netušil, že jsou to poslední velikonoce, které trávíme s tátou pohromadě. Máma se rozplakala hodně hlasitě a já nechápal, proč. Co se vlastně stalo? Co řekl táta tak smutného, že mámu dohnal k slzám? Dnes přece neměla plakat, měla se smát! Táta jí přece oznámil, že už ji nikdy nevyšlehá a to znamená, že konečně dostal rozum! Po tomhle podivném výstupu, jsem se já sám koledovat neodvažoval. Položil jsem svoji pomlázku na stůl a postával nerozhodně mezi dveřmi. Máma si otírala slzy a táta ji hladil po dlouhých, tmavých vlasech. „Tak neplač Marie,“ slyšel jsem tichý hlas, když jsem za sebou zavíral dveře. „Všechno bude dobré!“ Tehdy jsem netušil, že je táta vážně nemocný, že soupeří se zákeřnou chorobou a boj prohrává. To, že jezdil do nemocnice na ozařování, jsem nevnímal. Možná jsem ještě v deseti letech ani netušil, co znamenají jeho cesty do špitálu, šedivá tvář a hlava bez vlasů. To, že mu vypadaly vlasy, jsem bral jako věc přirozenou stárnutí, ne jako následek nevyhnutelné léčby. Tátovi bylo pětačtyřicet a mě nenapadlo, že by mohl umřít. Byl takový veselý, stále se smál a ze všeho si dělal legraci, až mi někdy lezl na nervy, protože se choval jako pubertální kluk.

Umřel přesně za měsíc po velikonocích. Poslední pomlázku, kterou ve svém životě upletl, jsem našel časem, když jsme s maminkou malovali kuchyň. Ležela vyschlá a omotaná pavučinami za ledničkou kam zapadla vloni o velikonocích a na jejím konci se třepetala puntíkatá mašlička, kterou mu tam maminka přivázala. Jako by to bylo včera. Sehnul jsem se a vzal pomlázku do ruky. Slzy mi vletěly do očí, když jsem si ji schovával na památku a doufal jsem, že jednou dokážu uplést přesně takovou. Vždyť táta se tolik snažil, aby mě to naučil…

Jaroslava Hofmanová

Povídka z knihy „Pozvání na tajemnou hostinu.“

Vyšla v Báječné neděli 12/2008, pod názvem „Táto, kdy už konečně dostaneš rozum?"