Skleněný most. Jaroslava Hofmanová

21.03.2018 07:36

Nevím, jak jsem se na to prapodivné místo dostala, ale byla jsem tam. Stála jsem uprostřed skleněného mostu nad hlubokou propastí a srdce mi bušilo jako kovadlina. Upřeně jsem zírala hloubky a mojí maličkostí cloumal nekontrolovatelný strach.

Já se totiž výšek hrozně bojím, nikdy bych z vlastní vůle na takový most nevstoupila, proto jsem stále nechápala, kde jsem se tam vzala. Jediné, co jsem věděla stoprocentně, bylo, že tady nemůžu zůstat! Udělala jsem statečně drobný krůček vpřed, ale most se prudce zhoupl, jako by byl z provazu. Chtěla jsem se zachytit zábradlí, ale nebylo tam! Řvala bych z plných plic, ale nemělo to žádný smysl, musela jsem se sebrat a jít dál. Jenže když jsem udělala další krok, všimla jsem si, že se most zužuje. Hrůzou se mi začala motat hlava. Nejraději bych zavřela oči, ale kdybych to udělala, mohla bych šlápnout vedle. Třásla jsem se jako v horečce a pokračovala opatrně v chůzi. Most se opětovně zúžil a já jsem v duchu počítala, jestli stihnu dojít na druhou stranu dřív, nežli z něj bude tenká nit. Vydala jsem se statečně kupředu.

V ten moment se za mnou ozval zvonivý klapot podpatků, já se automaticky ohlédla a já jsem spatřila svoji dceru Báru, jak za mnou běží, směje se a chce mě předběhnout. Ve chvíli, kdy mě míjela, jí uklouzla noha a ona se s výkřikem zřítila dolů. Padala, padala a já zaslechla, jak volá. „Mami, promiň, je mi to moc líto!“

Hrůza mě ochromila, zdálo se mi, že mám na každé noze závaží. Nemohla jsem se hnout, v uších mi hučelo a hlava se mi mohla rozskočit. No a pak jsem se celá zpocená probudila.

To byl sen! Jak jsem na takovou blbost mohla přijít? Bylo něco po osmé hodině, tak jsem vstala, uvařila si kafe a přemýšlela, co s načatou sobotou. Asi po hodině jsem zvedla telefon a zavolala Barunce. „Ahoj Báro. Co budeš odpoledne dělat? Nechceš přijet?“ V sluchátku se ozval Barčin příjemný alt. „Právě jsem ti chtěla volat, maminko. V týdnu jsme s Honzou dokončili byt v podkroví, udělali jsme tam jeden pokoj pro malého Lukáška. Není to sice ještě úplně hotově, ale je to moc hezké. Myslela jsem, jestli se nechceš přijet podívat ty k nám!“ Nadšeně jsem souhlasila. Barča se svým přítelem si koupili předloni malý domek v blízké vesnici a ustavičně ho vylepšovali. Před rokem, když se jim narodil malý Lukášek, se Honza rozhodl, že z půdy udělá podkrovní byt a já byla zvědavá, jak bude vypadat. Takže jsem po obědě nastartovala vůz a vyrazila k mladým.

Přivítali mě, uvařili čaj a poté mě vedli slavnostně ke schodišti do patra. Vyběhla jsem nahoru jako čamrda, okoukla jsem všechny tři pokojíčky a pochválila je. Vše bylo nádherné, světlé, bílé, prostorné, i když prozatím nezařízené. No a pak jsme se vydali nazpátek. Mladí seběhli z patra přede mnou a já šla jako poslední. Najednou se mi trochu zamotala hlava. Chtěla jsem se zachytit zábradlí, ale nebylo tam! Přepadl mě neuvěřitelný šílený strach, udělala jsem krok do strany a zřítila se dolů. Pak už si pamatuju jen, jak jsem se probudila v nemocnici, v uších mi hučelo a hlava se mi mohla rozskočit.

Bára seděla u mě a brečela. „Máš kvůli nám otřes mozku. Měli jsme tě pozvat, až bude hotové zábradlí, ale nám na něj nezbyly peníze! Mami, promiň, mě je to moc líto.“ Při její poslední větě mi hlavou bleskla vzpomínka na skleněný most. Přesně tuhle větu jsem na něm v noci ve snu slyšela! Připadalo mi to nepochopitelné, neuvěřitelné, ale zapadalo to do sebe přesně! Pochopila jsem, že můj noční sen byl varováním, které jsem podcenila. Když mě pustili ze špitálu, přidala jsem mladým peníze, ať si udělají ke schodišti zábradlí a všechny další varovné sny, které se mi od té doby čas od času zdávají, beru nesmírně vážně. Větře, nebo ne, vyplácí se mi to.

Jaroslava Hofmanová