Smrtící skála. Jaroslava Hofmanová

Moje maminka měla nádhernou okrasnou zahrádku, která hýřila všemožnými barvami od jara až do podzimku. Usmívaly se v ní čarokrásné květiny i vzácné keře, které jsem upřímně obdivovala. Maminka o zahrádku pečovala s nebetyčnou láskou, a když odešla do starobní penze, bylo ji tam vidět od časného rána do pozdního večera. Jenže časem ji začala zahrádka zmáhat. 

„Já na to v poslední době nějak nestačím, špatně se mi dýchá a motá se mi hlava. Všechno tam zarůstá plevelem,“ stěžovala si. „Necítím se moc dobře.“ 

„Neboj, já si ji vezmu na starost, chceš?“ Nabídla jsem se. Měla jsem mamčinu zahrádku ráda, často jsem tam pomáhala. Maminka přikývla vděčně hlavou. „To budeš moc hodná, děkuju, Janinko.“ Vrhla jsem se na zahradničení s velkou vervou, pečlivě jsem zryla záhony, odplevelila, zasadila také pár nových květin. 

„Chtělo by to skalku,“ mudrovala jsem jednoho pěkného letního dne. „Mamka si jí vždycky moc přála, ale neměla kameny. Bylo by to pro ni příjemné překvapení.“ Můj přítel Petr, který pracuje jako bagrista, se jen lehce pousmál. „Mohla si říct, navezu ti kamenů, kolik budeš chtít, každou chvilku nějaké vybagruju ze země!“ Hned další dny mi Petr navozil na zahradu kupu kamenů a některé z nich byly opravdu hodně veliké, ale také zablácené. Když jsem je vydrhla kartáčem a osprchovala hadicí, ukázaly se v zajímavějším světle. „Vypadají jako kusy nějaké skály,“ zkoumala jsem je. „Odkud je máš?“ Jen mávl ledabyle rukou. „Z jednoho vykáceného lesa, kde bagruju teď kořeny stromů.“ Skalku jsem dala dohromady, osázela a byla zvědavá, jak se bude mamce líbit, jenže jí se ten samý den zamotala hlava, upadla a zlomila si ošklivě nohu. Nechali si ji v nemocnici. „Dala jsem zahrádku pěkně do kupy,“ těšila jsem ji, když jsem za ní přišla na návštěvu. „Až tě pustí, hned tě tam zavezu. Udělala jsem super skalku, budeš zírat na ty kameny!“ 

Mamka povytáhla zvědavě obočí a konstatovala, že se těší. Jenže tím dnem začala zahrádka jakoby mávnutím kouzelného proutku chřadnout, nejen, že uschly nové květiny, které jsem koupila, ale začaly hynout i květiny maminčiny, žloutnout keře a stromy napadly ošklivé oranžové housenky. Nevěděla jsem si rady a tak jsem se svěřila kamarádce Pavle, která pracuje v zahradnictví. „Je opravdu zvláštní náhoda,“ mínila Pavlína, když mě pečlivě vyslechla. „Že zahrádka hyne od chvíle, kdy Petr přivezl kameny na skalku, myslím, že je tu jistá spojitost. Kameny přece vyzařují různou energii, kdoví, odkud tyhle jsou a jakou mají minulost!“ Pavlíniny úvahy mi vrtaly hlavou, proto jsem se ještě ten den Petra zeptala. „Odkud jsi miláčku říkal, že jsou ty kameny na skalku?“ Pověsil na mě fialkové oči. „Z lesa na Masné bábě. Proč? Je tam blízko takový starodávný pomníček, až z roku 1872, hajný vedle z vesnice říkal, že se tam kdysi zřítil ze skály čtrnáctiletý kluk a zabil se.“ Hrklo ve mně, jak ve starém budíku, věděla jsem hned, odkud vítr fouká. „Ty kameny musí ze zahrádky okamžitě pryč, jsou smrtící,“ naléhala jsem. „Díky nim mamčina zahrádka umírá!“ Petr zakroutil hlavou, zaklepal si na čelo, přesto další den přijel s bagrem a kameny zase vrátil na původní místo. Zahrádka se okamžitě vzpamatovala, zářila jako dřív, snad ještě víc a mamince se moc líbila, když ji pustili ze špitálu. Jen se divila, kam se podělala skalka, o které jsem tak básnila...Jaroslava Hofmanová