12.01.2019 16:27

Karlovi Kořínkovi do vínku nadělily sudičky úžasné umělecké nadání, odmala hezky zpíval, kreslil a taky ho zajímala vážná hudba.

Karel byl odlišný od ostatních kluků. Místo aby lítal s kamarády kolem rybníku ve vesnici, „tloukl káču“, vymýšlel lumpárny, anebo si hrál s cínovými vojáčky, namaloval už jako dítě několik nádherných obrazů. V jednom kuse si zpíval a na housle uměl hrát dřív, nežli začal chodit do první třídy. Jak se tomu naučil? Kdoví. Říkal, že to přišlo samo od sebe. 

Jednou šel s maminkou a s tatínkem, který byl učitelem základní školy, na besedu k rodinnému příteli. Jmenoval se Ferdinand Kluk, působil jako ředitel lidové školy umění ve městě a s kolegou Kořínkem chodil často na ryby. Při tehdejší návštěvě jim pan ředitel Kluk zahrál pár oblíbených árií na svoje staré housle a malého Karlíka hra zcela očarovala, skoro ani nedýchal.

„Mohl bych si to taky zkusit?“ zaprosil se nesměle. Sepnul drobné ručičky, když ředitel Kluk přestal hrát a housle odložil na stolek vykládaný mahagonovým dřevem. Karlův tatínek, který býval dost přísný, si ho s pohoršeným výrazem ve tváři změřil, ale pan ředitel na něj pobaveně zamrkal.

„Ty bys chtěl hrát na housle, milý chlapče? Nu, proč ne? Rád ti je půjčím na chvilku, ale musíš mi na svou čest slíbit, že na ně budeš nesmírně opatrný. Tyhle úžasné stradivárky mám po svém dědečkovi z matčiny strany, a ten je měl zase po svém dědovi. Jsou velmi cenné, nerad bych o ně přišel!“ Podal Karlíkovi lesklé housle a on je vzal opatrně do drobných rukou skoro jako svatou relikvii.

„Copak nám zahraješ?“ Zeptala se zvědavě Karlíkova maminka. „Třeba Ovčáci, čtveráci? Nebo něco jiného? Skákal pes, přes oves?“ Malý Karlík se na pár nejbližších vteřin vážně zamyslel, potichu si přezpíval písničku „Ovčáci, čtveráci“, pak na housle zabrnkal a kupodivu hodně podobnou píseň z nich vyloudil!

„Máš vcelku nadání,“ pochválil ho překvapeně pan ředitel. „Nechceš chodit ke mně do houslí? Učil bych tě vskutku rád!“ Karlík dychtivě přikývl, celý vzrušením zčervenal. Rodiče souhlasili a přihlásili Karlíka do hudební školy, kde se ve hře na housle zdokonaloval. Moc ho to bavilo, dalo by se říct, že hra v housle, se stala mimo kreslení a zpěv jeho nejoblíbenějším koníčkem. Ředitel měl skoro stejně starou dcerku Růženku, která hrála na klavír Karlík, s ní občas hrával duety.

Se samými jedničkami vychodil základní školu, pak ho rodiče přihlásili automaticky na Střední všeobecně vzdělávací školu (dnešní gymnázium). Karel se učil velmi dobře a našel si čas i na Růženku, do které byl zamilovaný, avšak lásku jí nikdy nevyznal. Chystal se k tomu mnohokrát, leč nesmělost mu nedovolila se vyjádřit. Navíc vzdělání považoval za důležité, lásku tak zasouval v ústraní. Střední školu absolvoval opět se samými jedničkami, rozhodoval se, co dál a jelikož celá léta, navštěvoval i Lidovou školu umění, radil se též se svým učitelem hudby.

„Já bych vám doporučoval Karle,“ navrhoval pan ředitel Kluk, „abyste zvážil studium hudební konzervatoře. Máte talent, jaký se často nevidí. Zkuste si o tom promluvit se svými rodiči.“ Jenže rodiče stejný názor nesdíleli. Tatínek láteřil a maminka mu přizvukovala.

„Hochu, hochu. Pan ředitel to jistě myslí dobře. My se ale domníváme, že studium konzervatoře je zcela zbytečné, vždyť co by z tebe bylo? Hudebník? Či nějaký pěvec? To tě neuživí. Jsi nesmírně chytrý a bude z tebe skvělý učitel matematiky, což je povolání nejen vážené, ale především jisté! Je třeba vystudovat fakultu matematiky.“ Karel byl zvyklý poslouchat na slovo, a i když jeho srdce krvácelo, odešel studovat matematicko - fyzikální fakultu Karlovy university do Prahy. Svoji lásky k hudbě se však zcela nevzdal, při studiu si přivydělával tím, že dával hodiny zpěvu i hudby. S Růženkou si tenkrát vyměnili pár dopisů, a pak mu dívka sešla nejen z očí, ale i z mysli. Universitu dokončil v roce 1968 a šel pracovat jako učitel matematiky na základní školu. O rok později obdržel nabídku učit na vysoké škole v Praze, kam se tedy přestěhoval. Začal nejen učit, ale také navštěvoval různá operní divadla, neb jeho láska k hudbě ve velkoměstě ožívala. Přihlásil se dokonce do hodin zpěvu k jisté slavné paní Eleonoře Sněžné a začal studovat operní zpěv, nastudoval řadu skvělých operních árií. O prázdninách zajel za svými rodiči, aby se jim pochlubil svými úspěchy a setkal se zde také s milou Růženkou.

Růženka byla krásnější nežli dřív, z poupěte vykvetla krásná růžička a láska, která doposud tiše dřímala, se probudila. Tehdy prý zrovna zapadalo letní slunce, oni dva se procházeli okolo rybníka, kde se odrážely zářivé sluneční paprsky, a bohémský Karel nabuzen tímto překrásným obrazem se osmělil. Konečně vyznal sladké Růžence svoji lásku. Snubní prstýnky si vyměnili následující léto a za šestnáct měsíců se jim narodila dcera Jaruška.

Právě v té době se Karel náhle přiblížil k vytouženému snu. Když už to prakticky vůbec neočekával, dostal skvělou nabídku, po které tolik toužil. Bylo mu nabídnuto angažmá ve velkém pražském divadle! Karel dost váhal, musel se rozhodovat mezi pěveckou kariérou spojenou se slávou a svojí milovanou rodinou - manželkou a dceruškou. Věděl, že jeho volba je osudová, ale nemohl jinak. Byl natolik svědomitý, že se obával vyměnit slušné, stabilní zaměstnání za nejistou, vrtkavou kariéru operního pěvce a tím ohrozit finanční stránku. Jeho volba byla zřejmá. Svět tak získal na dlouhou dobu skvělého učitele matematiky, avšak přišel o výborného operního pěvce, jehož nevídaný talent zapadl v niveč.

Jaroslava Hofmanová