Okatá Marienka Obermanová se narodila dva roky před počátkem druhé světové války v malé dědině na sousedním Slovensku. Přišla do velmi chudých poměrů, oba rodiče byli rolníci a Marienka jim musela pomáhat v zemědělství, kde tehdy byla práce velice těžká. Dětství i mládí měla proto nadmíru těžké. Ve chvílích, kdy se hrbila s těžkou motykou nad nekonečnými řádkami brambor, či řepy, s tvářičkou ošlehanou od horkého slunce, rukama plnýma mozolů, si vysnila krásný sen o lepším životě. Splní se jí někdy?

Marienka vychodila základní školu a díky rodičovským přímluvám začala pracovat na traktorové stanici v okresním městě. Tato práce ji však příliš neuspokojovala, neb romantická dušička stále toužila po jiném, lepším životě a ten ustavičně hledala.

V pouhých sedmnácti letech dostala nabídku k nástupu na vojenské učiliště a její srdce zaplesalo

Sen o jiném životě by se tak mohl začít naplňovat!

Jenže když rodičům přednesla své toužebné přání, přes vrásčité tváře přelétl temný stín. „Copak to je povolání pro dívku? Vojanda? Na to rychle zapomeň. Tady je tě potřeba!“ Svéhlavá Mária však neustoupila, nehodlala se vzdát a díky neskutečné vytrvalosti si sen o lepším životě vybojovala. Nastoupila na vojenské učiliště, úspěšně ho absolvovala a posléze byla převelena k vojenskému útvaru v Havlíčkově Brodě, kde se setkala se svojí velkou, osudovou láskou Čestmírem a po krátké známosti si ho vzala za muže.

O rok později se mladým manželům narodil syn Čestmír, a když minulo dalších dvanáct měsíců, houpali už ve vyřezávané kolébce mladšího syna Jiřího. Stejný rok se rodina přestěhovala do středočeské Čáslavi, kde se v roce 1959 narodilo nejmladší dítě, dcera Jitka.

Mária jako manželka vojáka z povolání, bez pomoci příbuzných, kteří žili na Slovensku, zvládala výchovu dětí s velkými obtížemi a ty se v podstatě zhoršily, když nastoupila po skončení mateřské dovolené k vojenskému útvaru na letišti v Chotusicích. Přesto svoji práci nesmírně milovala. Pracovala v různých funkcích zodpovědně, spolehlivě a to v podstatě až do odchodu na zasloužený odpočinek. Byla značně pyšná na své dva syny, kteří vystudovali vysokou školu a stali se také vojáky z povolání i na svou dceru, která při ní stála v jejích těžkých chvílích. Děti jí daly šest vnuček a jednoho vnuka, dvanáct pravnoučků a jednu pravnučku. Přes to, že převážnou část svého života Mária prožila v Čechách, srdcem zůstala doma na Slovensku, kam se v posledních dnech svého života vracela ve vzpomínkách. Mrzelo ji sice, že ho opustila, ale na druhou stranu se její srdce chvělo štěstím, že život prožila podle svých představ a nejlepšího svědomí.

zpracovala Jaroslava Hofmanová dle námětu Jitky Polmanové