Hana měla s Lojzou pět dětí a nejmladší z nich se jmenovala Terezka. Měla dva starší bratry, Jindřicha a Františka a dvě starší sestry, Boženu a Marii.
Terezka často marodila, když jí bylo deset let, dostala dokonce spálu. Vypadalo to s ní špatně, ale nakonec se jí podařilo jakýmsi zázrakem z choroby vykřesat. Bratři to štěstí neměli, na stejnou nemoc zemřeli. Terezka přežila, avšak zůstala hubená, bledá a churavá. Hanina sestra Květa, která se velmi výhodně provdala, (za muže si vzala zámožného kupce Roberta a vlastní děti neměla), navrhla, aby jí Terezku svěřila do pěstounské péče.
„Čáp i vrána se našemu domu vyhýbají,“ smutnila. „Terezka by se u nás měla dobře, jistě by se spravila a tvářičky se jí zase rozsvítily!“
„To nemohu od tebe přijmout, jak bys k tomu přišla?“ Hana váhala, ale když to rozebrala v hlavě, rozumně uznala, že kdyby jeden hladový krk ubyl, měli by se všichni lépe. Navíc Květa bydlela v místě, které bylo známé svým uzdravujícím podnebím, nádherná příroda, šumící hvozdy, čistý, nezkažený vzduch, a tak sestře dcerku po dohodě s Lojzou svěřila.
„Budeš tam chodit do školy, Terezko, dobře se uč, ať děláš tetě a strýčkovi jen radost, budeš nyní jako jejich dcera.“ Tak se Terezka octila v novém domově, který jí připadal jako jiný svět, z maličké tmavé jizby se octila ve vzdušném pokoji, plných pěkných věcí. Teta Květa si jí předcházela, avšak ze strany strýce cítila nepříjemný chlad. Všimla si, že když jí teta ráno servírovala čerstvé rohlíky, párek či vajíčko, v poledne talíř hovězí polévky a makové buchty, večer kus salámu, že se to strýci pranic nelíbilo. Občas vyslechla také, že tetě vyčítal.
„K čemu nám bylo dobré, pověsit si tenhle bezedný žaludek na krk?“ Lamentoval. „Copak nám dvěma spolu nebylo dobře?“ Strýček nikdy po dítěti netoužil a byl zásadně proti tomu, aby přijali Terezku do rodiny. Květa si ji však prosadila proti jeho vůli a on to Terezce často dával znát. V té době začala druhá světová válka a Terezčina rodina trpěla nouzí, nedostávalo se ničeho, skoro všechno bylo na příděl, na lístky a Hana s Lojzou v četných dopisech blahořečili sestře Květě, že se o jejich dcerku stará. Terezka se u tety a strýce měla po materiální stránce dobře, okusila u nich dobroty, jakých doma nejedla ani na hod boží, dostávala pěkné šaty, klobouky i střevíce, teta si ji strojila a parádila. Učila se docela dobře a Květa si přála, aby postoupila do škol, ale strýc se postavil vehementně proti.
„Víš, Květuško, kolik by stály studie? Na to nemáme. Stačí to, co jsme dceři tvojí sestry poskytli doposud, nyní je řada na ní, aby nám oplácela. Půjde do učení na kadeřnici. Mluvil jsem s majitelem kadeřnictví - holičství ve Vodičkově ulici, je to můj dobrý známý. Holka dostane nějaké to spropitné a ještě ti učeše zdarma hlavu.“
To se tetě nakonec zdálo jako dobrý nápad, proto Terezku přihlásila do učení k manželům Svátkovým, kteří vlastnili holičství - kadeřnictví. Její učení začínalo tím, že vybírala popel z kamen či zatápěla, zametala a vytírala podlahy. Potom natírala pánům štětkou namočenou v mýdle na bradu a krk pěnu, a když měla hotovo, přišel pan Svátek a zákazníka sám oholil.
„Na to má Terka ještě dost času,“ onikal jí. „Dělat s břitvou není žádná legrace, mohla by pána pořezat a ten by se k nám již nevrátil, jen ať se kouká a vidí…“ Milostivým dámám mohla jen umýt vlasy či občas udělat masáž hlavy, ondulace si dělala sama paní Svátková, neb se bála, že Terezka hodně nažhaví želízka a zákaznicím spálí vlasy. Terezka toto všechno snášela velmi trpělivě. Jenže když jí jednou paní mistrová pustila konečně ke stříhání a ona jednu váženou zákaznici hned střihla do ucha, věděla, že pokud se kadeřnicí vyučí, nebude tohle povolání asi dělat ráda. „Stane se to ještě jednou a budu si muset najít novou slečnu do učení Terka, tak si dají pozor!“ Varovala jí paní Svátková a Terezka měla od té doby ze stříhání ohromnou hrůzu.
Když potom při holení řízla jistého továrníka do tváře, byla na hodinu propuštěna a strýc tehdy vyváděl jako pominutý.
„Co teď budeš dělat, holka, nešťastná. To ses nám pěkně odvděčila za naši laskavost a dobrotu.“ Terezka vážně nevěděla, co si počne, ale jako na zavolanou potkala v dalších dnech spolužačku Mirku ze školy.
„Odjíždím do Zlína, kde je nová továrna na boty,“ oznámila Terezce. „Myslím, že to bude dobrá práce a navíc je tam prý také ubytovna. Nechceš se ke mně přidat, abych nejela sama?“ Terezka dlouho neváhala, nechtěla dál žít u mrzutého strýce a domů se vrátit s holýma rukama nemohla. Vidina svobody ji docela nadchla. Proto si sbalila svoje věci a odjela.
Nová práce ve fabrice se Terezce zamlouvala a ubytování na svobodárně s mnoha dalšími dívkami jí také vyhovovalo. Našla spoustu kamarádek a připadala si jako v ráji, štěstí jí kalila jen skutečnost, když od sester přišla zpráva, že oba rodiče během jednoho měsíce zemřeli, otec podlehl tubeře a matka se usoužila. To jí trhalo srdce
V létě se pak na plovárně seznámila s modrookým Jardou, který pracoval v jednotném zemědělském družstvu a vyklubala se z toho láska na celý život. Když se zasnoubili, jela ho představit nejen svým sestrám, ale také tetě Květě. Ani strýčka Roberta již živého nezastihla, podlehl srdeční příhodě. Terezka se později provdala, porodila dcerku a rodina získala rodina ve Zlíně služební byt v nově postaveném činžovním domě. Poté si Terezka vzala ovdovělou a stárnoucí tetu Květu k sobě a starala se o ní. Nejen, proto aby jí trochu splatila letitý dluh, kterým se jí cítila být povinována, ale také proto, že ji ctila a milovala jako svoji maminku.
